Čtvrtá kapitola

_2-4

          Stará dáma vzala Youko zrcadlo z jejích roztřesených rukou a v klidu si ho prohlédla. "Nic se zrcadlem není, souditi-li mohu." Podala jej Youko.
          Když o tom teď Youko přemýšlela, její hlas zněl také jinak. Stala se z ní naprosto jiná osoba. Ani zvíře, ani nestvůra, ale . . . .
          "Nu dobrá, tak nevypadáš tak úplně stejně jako předtím."
          Smích v hlase stařenky ji donutil na ni pohlédnout. "Ale proč?" zeptala se. Znovu se na sebe podívala do zrcadla. Měla z toho divný pocit, vidět cizince namísto sebe.
          "Ano jistě, proč. To není nic, co bych měla vědět."
          S těmi slovy uchopila Youko za ruku a navlhčenou látkou jí ošetřovala spousty drobných ran.
          Když se Youko zadívala do zrcadla pozorněji, začala rozeznávat rysy, které jí byly povědomé, ale jen velice slabě.
          Youko položila zrcadlo, rozhodnuta ho znovu nezvedat. Dokud se do něj nedívá, nezáleží na tom ,jak vypadá. Pravda, zrcadlo nezrcadlo, těžko může ignorovat svoje vlasy, ale kdyby předstírala, že si je obarvila, tak by to snad šlo. Neznamenalo to že se smířila s každým aspektem svého vzhledu, ale již neměla odvahu se na sebe podívat a objektivně posoudit.
          Stará paní řekla, "Nemohu říci, že bych o takéto věci něco sama věděla, ale stává se to, toto jsem slyšela. Dříve nebo později se uklidníš a zvykneš si na to."
          Vzala ze stolu vědro a na jeho místo posadila velkou mísu. Obsahovala něco jako rýžové knedlíčky v polévce (mochi).
          "Posluž si a jez. Je toho tady dostatek."
          Youko zavrtěla hlavou. Neměla ani pomyšlení na jídlo.
          "Ty nebudeš jíst?"
          "Nechci nic."
          "Ochutnej a uvidíš. Někdy je to jediný způsob jak poznat, zda má někdo opravdu hlad."
          Youko tiše potřásla hlavou. Stařena si povzdechla. Odněkud vytáhla čajovou konvici, která vypadala podobně, jako vysoký džbán na vodu a nalila šálek čaje.
          "Ty přicházíš odjinud?" zeptala se. Přitáhla si židli a posadila se.
          Youko zvedla oči. "Odjinud?"
          "Přes moře. Přišla jsi z Kyokaie, že?"
          "Co je Kyokai?"
          "Moře na úpatí útesu. Moře prázdnoty, moře černé jako noc."
          Takže mu říkají Kyokai. Youko si to uložila do paměti.
          Stará dáma položila na stůl krabici s inkoustem a rozprostřela list papíru. Vyndala štětec z krabice a podala ho Youko.
          "Jak se jmenuješ?"
          Youko nehledě na své stále větší zmatení, poslušně vzala štětec a napsala své jméno:
          "Youko Nakajima."
          "Ó ano, japonské jméno."
          Youko se zeptala, "Tohle je Čína, že ano?"
          Dáma dala hlavu nastranu. "Tohle je Kou. Přesněji, království Kou." Vzala jiný štětec a napsala znaky (??? Koushu-koku).
          "Toto je město Hairou (??). Hairou je v Shin (?? Shin-ken), země Rokou. Rokou je prefektura Fuyou, jehož okres leží v Jun (?? Jun-Shuu). Jun jest provincie království Kou. Já jsem jedna ze staršinů v Hairou."
          Její styl psaní byl nepatrně jiný než ten japonský, který znala. I čínská písmena vypadala docela podobně.
          "To je kanji, že?"
          "Pokud máš na mysli písmo, kterým píši, pak máš pravdu. Kolik ti je?"
          "Šestnáct. Jaké je kanji pro Kyokai?"
          "Je to moře (kai ?) prázdnoty (kyo ?). Zaměstnání?"
          "Student."
          Po její odpovědi se dáma se na chvíli odmlka. "Nu, můžeš mluvit, znáš naše písmo. Takže, mimo toho zvláštního meče, co dalšího neseš?"
          Youko vyprázdnila kapsy: kapesník, hřeben, zrcátko, sešit a rozbité hodinky. To bylo vše. Po letmém prozkoumání se jí žena zeptala na každý předmět - co byl či znamenal. Zavrtěla hlavou, znovu si povzdechla a vše vrátila do kapes jejích šatů.
          "A . . . Co se mnou bude dál?"
          "Nu. O tom rozhodnou ti výše."
          "Udělala jsem něco špatného?"
          Chovali se k ní jako ke zločinci, říkala si Youko. Ale dáma potřásla hlavou.
          "Neznamená to, že by jsi udělala něco špatného. Jen se musí všichni kaikyaku přivést před prefekta. Tak to chodí. Není důvod dělat ukvapené závěry."
          "Kaikyaku?"
          "To znamená návštěvník (kyaku ?) od moře (kai ?). Říká se, že přicházejí z východu přes Kyokai. Říkají, že poházejí ze země na východním pobřeží Kyokai, Japonska. Nikdo jej neviděl, ale musí to být pravda, když jich tolik končí tady."
          Stará dáma se podívala přímým pohledem na Youko, "Někdy tyto Japonské lidi pohltí shoku (?) a jsou vyplaveni na našem pobřeží. Jako ty. To jsou kaikyaku."
          "Shoku?"
          "Píše se stejnými písmeny jako 'zatmění.' Je to bouře, obrovská bouře, ale liší se od obyčejné bouře. V mžiku je tady a ihned pryč. Poté se kaikyaku objeví."
          Pak dodala s upjatým smíchem, "Většina z nich je mrtvá, než je najdeme. A i kdyby žili, nevydrží dlouho. Ale i tak je bereme k prefektovi. Je tam také mnoho chytrých lidí, kteří už vymyslí, co s tebou."
          "Co třeba?"
          "Co, ptáš se? Upřímně, já bych nevěděla. Poslední žijící kaikyaku, který se vyplavil na těchto březích, se objevil ve dnech mé babičky a je známo, že zemřel, než ho vzali na úřad prefekta. Máš štěstí děvče, že jsi se sem dostala a neutopila se."
          "Ale . . . . "
          "Co, dítě?"
          "Kde to tedy jsem?"
          "Provincie Jun, jak jsem říkala. Tady." Žena ukázala na sepsaný seznam míst.
          "To není to, co myslím!"
          Otočila se a prosila dámu, ta se otočila a pozorně se na ni zadívala. "Nevím nic o tomhle Kyokai. Nevím, co je Kou za království. Nevím nic o tomhle světě! Co se to děje?"
          Stará žena neměla jinou odpověď, než ustaraný povzdech.
          "Řekni, jak se dostanu domů."
          "To nelze."Nejde?"
          "Žádná lidská bytost nemůže překročit Kyokai. Ať už se sem dostali jakkoli, není cesty zpět."
          Toto vysvětlení ji ani v nejmenším neuspokojilo. "Není cesty zpět? To je hloupost."
          "Je to nemožné."
          "Ale . . . Já . . . . " Oči se jí zalily slzami. "Ale, co moje máma a táta? Minulou noc jsem nepřišla domů. Nepřišla jsem do školy. Musím do školy. Všichni se o mně budou bát."
          To byl podivný okamžik. Dáma se odvrátila od jejího pohledu. Postavila se a začala poklízet věci na stole. Řekla, "Asi bude lepší, když si zvykneš na věci takové, jaké jsou."
          "Ale přijít sem nebyl můj nápad! Neměla jsem s tím nic společného!"
          "Tohle kaikyaku vždy říkají."
          "Můj celý život je tam. Nic jsem si s sebou nevzala. Proč nemůžu domů? Já . . . "
          Další slova nepřicházela. Začala hlasitě vzlykat. Dáma jí nevěnovala žádnou pozornost. Opustila pokoj. Všechno, co s sebou přinesla, též odnesla, dokonce i svíčku, zanechávaje Youko v naprosté tmě cely. Zvuk cvaknutí zámku se nesl temnotou.
          Youko vykřikla, "Chci domů!"
          Ale bylo příliš těžké pokračovat tak vyčerpaná. Schoulila se na posteli a plakala. Konečně se vyplakala až do vyčerpání.
          A usnula spánkem bezesnů.

<<< předchozí || další >>>