Nebe bylo zalito chladnou hvězdnou září. Rozeseté hvězdy kopírovaly obrys města na obzoru.
Panter stoupal přes zátoku, jako by plaval skrz vzduch. Rychlost jejich letu ji brala dech, přesto necítila očekávaný prudký vítr, a tak mohla jen stěží odhadnout rychlost. Věděla, jak rychle musí letět, jen podle toho, jak ji město mizelo za zády.
Mohla prosit, jak chtěla, nedočkala se odpovědi.
Když nebyla schopna posoudit jejich rychlost, její strach byl nahrazen nejistotou polohy jejich síle.
Panter cválal přes otevřené moře. Keiki zmizel. Slíbil jí, že to bude dlouhá cesta.
Společně s vyčerpáním ji zalil naprostý pocit lhostejnosti. Vzdala se, vzdala se veškerých protestů. A když o tom teď přemýšlela a uvolnila se, nebylo to tak znepokojující. Ženiny ruce ji hřály okolo pasu.
Youko váhala, nakonec se ale zeptala, "Stále jdou po nás?" Otočila se, aby na ženu pohlédla.
Odpověděla, "Je jich velký počet." Přesto byl její hlas jemný a poněkud uklidňující.
"Kdo jste?"
"Náš pán je Taiho a jsme jeho sluhové. Teď se prosím narovnejte. Nebyl by potěšen, kdybych vás upustila."
Youko se neochotně otočila. Vše, co viděla, byla temná obloha a temný oceán, mdlé světlo hvězd, mdlé bílé světlo na vlnách. A vysoko, zimní měsíc. Nic jiného.
"Držte se meče. Za žádných okolností jej zanechte nikomu jinému v péči."
Připomínka Youko udeřila na strunu strachu. Mohlo to znamenat jen to, že se blíží další ohavné boje, kterých se bude muset zúčastnit.
"Nepřítel?"
"Pronásledují nás. Ale Hyouki je rychlý. Nebojte se."
"Pak . . . . "
"A hleďte neztratit meč ani pochvu.
"Pochvu taky?"
"Meč i pochva patří k sobě a nesmí se rozdělit. Drahokam připevněn k pochvě je tu pro vaši ochranu."
Youko shlédla na meč v klíně. Modrozelená koule velikosti pingpongového míčku byla připevněna šňůrkou k očku ozdobného ornamentu kolem pochvy.
"Tenhle?"
"Ano. Obejměte ho a uvidíte sama. Slova to nedokáží vystihnout."
Youko sevřela drahokam. Ten pocit se pozvolna rozléval do jejích dlaní. "Hřeje."
"Shledáte ho užitečný kdykoli budete zraněna, nemocná nebo znavena. Meč a pochva jsou cenné klenoty. Neztraťte je."
Youko přikývla. Přemýšlela nad svou další otázkou, když v tu chvíli náhle zpomalili.
Bledý měsíc svítil v zářivém kruhu na temnou vodu. Intenzita vlnícího se odrazu rostla, jak k němu klesaly, téměř jako by měsíční světlo rozproudilo hladinu. Přiblížili se a na povrchu viděla vodu vířit v obrovském víru.
Youko si uvědomila, že se panter chystal k přímému potopení do kruhu světla uprostřed zářivého víru.
"Neumím plavat!"
"Nestrachujte se," řekla Kaiko, upevňujíc její obětí.
"Ale . . . . "
Nebyl čas na jakékoli další protesty.
Ponořily se do víru. Youko zavřela oči, připravila se na tvrdý náraz vodní hladiny. A místo toho . . . skoro nic necítila. Žádnou vodní tříšť dmoucích se vln, žádný ledový dotyk moře. Nic, jen vnoření do stříbrného světla, světla, které jí pronikalo skrz zavřené oči.
Něco jako lehké hedvábí se jí otíralo o tváře. Otevřela oči. Zdálo se, že byli v tunelu světla. Nebyla tam žádná temnota ani vítr, jen je zahrnovala záře, obalujíc je od hlavy k patě. Měsíční kruh prořezával černé vlny.
"Co to je?" přemýšlela Youko nahlas.
Kruh světla byl před nimi i za nimi. Nebyla schopna říci, zda světlo proudilo od hlavy k nohám, či naopak. V každém případě, vzdálenost mezi nimi byla dost krátká na to, aby ji ve chvíli překonaly.
Jakmile proskočily kruhem světla ven, znovu ucítila jemný závoj, jak ji sklouzl po obličeji. Ocitli nad hladinou. Vrátily se zvuky moře. Zvedla oči a znovu se před nimi rozprostřelo širé, jednotvárné moře. Opustili zář měsíce. Jak daleko od povrchu nebyla schopna říct. Vše, co viděla, byly vrcholy vln zalité měsíčním světlem.
Rozbouřená hladina pěnila, jakoby ji šlehal prudký vítr. Vlny se vzdouvaly kolem nich, v soustředných kruzích zpěněných vírů. Youko, sedíc na panteru, necítila nic z hurikánu, který to musel působit, jen lehký vánek protiproudu. Mraky nad nimi vířily. Zvíře zabralo a vyběhlo na oblohu. Brzy byly dost vysoko na to, aby viděli i měsíční záři padající napříč mořem uvrženého do bouře.
"Hyouki!" vykřikla Kaiko.
Rozrušení v hlase ji přinutilo otočit se. Pohlédla , kam dopadal ženin zrak a zahlédla několik černých stínů vyskakovat z kruhu měsíční záře.
Jediným zdrojem světla byl měsíc a jeho odraz na hladině moře. Zamířili do temnoty shlukujících se mraků.
Neproniknutelná tma.
Nebylo ani nebe ani země. Zbyla pouze jantarová záře, která zbyla po měsíci, chabé světlo, které tančilo a měnilo tvar jako plameny zuřivého ohně. Viděla nesčetné stíny a věděla, že si jdou pro ni. Stvoření vybíhala z rudého měsíce, opice a krysy a ptáci, zvířata se srstí červenou a černou a modrou.
Youko zírala v údivu na to, co se dělo před jejíma očima. Už to jednou viděla. Znala to. "Rychleji!" křičela. "Doženou nás!"
Kaiko s ní zatřásla. "Uklidněte se. To právě děláme."
"Bože, ne!"
Kaiko přitlačila Youko dopředu na záda pantera. "Držte se," řekla.
"Co to . . . ?"
"Zúčastním se na zdržení jejich postupu. Pevně se držet, nepouštět meč."
Ujištěna, že Youko pochopila její pokyny, uvolnila ruce, otočila se dozadu a odrazila se od nich. Na chvíli Youko zachytila záblesk zlatých proužků, které jí sbíhaly po zádech, než byla spolknuta temnotou..
Youko neviděla nic, jen zaplavující temno. Byli bičováni nárazy větru. Přimáčkla se k zádům zvířete.
"H-Hyouki-san?" oslovila ho.
"Ano?"
"Utečeme jim?"
"Těžko říct," odpověděl, bez emocí. Vykřikl, "Pozor! Nad tebou!"
Youko vzhlédla a viděla něco načervenalého.
"Gouyu útočí." Hyouki se otočil bez varování. Něco se mu otřelo o bok a odpadlo.
"Co to je?"
Hyouki pokračoval, uhýbal ze strany na stranu. Náhle to zpomalilo. "Tas meč. Je to léčka. Oddělily nás."
"Co tím myslíš, léčka?"
Hledíc skrze temnotu, viděla, jak vzplanulo další světlo, viděla, jak se z něj vynořilo mnoho skákajících stínů mířících k nim.
"Ach bože."
Myšlenka pozvednout proti nim meč ji naplnila odporem. V ten okamžik se chladné úponky dotkly svalů v jejích nohou. Silou, až ji zapraštěly kolena se chytila zvířecího trupu. Ledový červ se jí plazil po páteři. Pomalu sklouzávala ze zvířecích zad. Ruce uvolnily své sevření, připravily se na boj. Tasila meč a za opasek sukně strčila pochvu.
"Přestaň!"
Napjala meč v pravé ruce, levou se chytla zvířecí srsti.
"Prosím!"
Přibližovali se, naráželi do sebe jako v bouři. Hyouki se po hlavě vřítil do středu té hordy a mečem řezala do ženoucí se záplavy pronásledovatelů. Nemohla nic než ječet a zavřít oči. Nebylo to jen kvůli zabíjení živých věcí. Nemohla snést ani pitvu žáby ve škole. Její existence by neměla přinášet takové krveprolití.
Meč se zastavil v pohybu. Hyouki zvolal, "Otevři oči! Jouyuu tě jinak nemůže chránit!"
"Ne!"
Zvíře se vztyčilo, zaklonilo hlavu a vydalo se směrem, odkud přiběhlo. Youko měla stále oči zavřené. Nehodlala způsobit další masakr. Jestliže zavření očí bránilo v pohybu meče, pak je to to správné.
Hyouki náhle zahnul doleva. Tvrdě narazili, srážka byla jako náraz do zdi. Uslyšela vytí zraněného psa.Otevřela oči a viděla jen tmu. Než stačila pochopit, co se stalo, Hyouki se překlopil.
Nohy povolily sevření. Vyletěla do vzduchu.
Před jejíma překvapenýma očima se zjevilo zvíře podobné divočákovi. V pravé ruce cítila, jak ocel oddělovala maso od kosti, slyšela řev vyvrhnutého tvora, svůj vlastní řev.
A poté už nic. Žádný vjem zraku, zvuku, chuti, doteku ani myšlenky. Jen padala a padala skrz nekonečnou tmu.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat