Třídenní cesta byla brzo u konce a ukázala se trochu nudnější, než Youko čekala. Třetího dne jim vysoké budovy Kasai čnící nad říčním údolím napověděly, že dorazili k cíli. Youko poprvé viděla něco, co opravdu vypadalo jako město.
"Tak . . . to je velký," řekla Youko, když procházeli skrz městskou bránu a měla možnost se rozhlédnout.
Takki se zasmála. "V širém okolí, větší město než Kassai je Takkyuu, okresní město."
Okres byl o stupeň výše než prefektura. Youko nechápala přesně tyto pojmy a jejich vztahy. Nemyslela si, že by je Takki znala lépe. Když mluvila o "správě," stačilo jí, že to znamenalo asi radnici, nebo možná sídlo prefektury .
Uvnitř města bylo plno obchodů a stánky vyrovnané na hlavní ulici. Lišily se od těch, které dosud viděli. Tyto byly ohromné a bohaté. Youko to připomnělo čínskou čtvrť. Velké budovy měly velice působivá skleněná okna. Stále jestě bylo časné odpoledne a ulice nebyly přecpané, i když se jí zdálo, že už nastal zavírací čas a ulice by měly být plné pocestných.
Když pomyslela na to, že bude žít v tomto úchvatném městě, trochu se jí zlepšila nálada. Ať už by se usadila kdekoli, třeba v malém městě, nestěžovala by si. Ale bylo jasné, že takto živé město bylo lepší.
Takki odbočila z hlavní ulice a zamířila k bloku plným obchůdků. Zdál se trochu sešlý, ale uspěchaná atmosféra jej stále neopustila. Několik řemeslných obchodů bylo uspořádáno do jakéhosi podlouhlého, středověkého nákupního centra, které bylo pod jednou střechou. Takki zamířila k zdaleka nejelegantnějšímu z nich.
Byla to tříposchoďová budova s jasně zelenými pilíři. Prošli velkolepými vchodovými dveřmi a ocitli se v obrovském hostinci, který zabíral celé první patro. Takki zanechala Youko obdivovat okázalou výzdobu a odchytila si číšníka, který je přišel uvítat.
"Zavolej mi madam, ano? Řekni jí, že ji přišla navštívit dcera. Chápeš?"
Muž se zazubil a zmizel jim z očí. Takki se za ním chvíli dívala a posadila Youko k nejbližšímu stolu. "Čekej tu. Neupejpej se a něco si objednej. Všechno je tu opravdu dobré."
"Opravdu můžu?" Hostinec byl mnohem větsí než jakákoli jídelní hala v jaké kdy byly.
"O to se neboj. Moje máma vyzvedne účet. Posluš si a nešetři se."
I přesto se ale Youko nevyznala v jídelníčku. Když to Takki viděla, zasmála se, zavolala číšníka a objednala pár věcí. Číšník se uklonil a odešel. V tu dobu se ze zadní části hostince objevila žena, stará dost na to, aby se dala označit "stará žena".
"Matko," řekla Takki s úsměvem. Stará žena odpověděla radostným výrazem. Když je Youko pozorně pozorovala, byla ráda, že se dostala k tak milé osobě. S ní jako vedoucí, to nemohla být zlá práce.
"Youko, počkáš tu, ano? Musím si o něčem promluvit s matkou."
"Ano," souhlasila Youko a přikývla. Takki se usmála a spěchala za matkou. Poplácali se po zádech, smáli se spolu a zmizeli vzadu. Youko je s úsměvem pozorovala. Položila si Takkin tlumok vedle stolu a rozhlédla se po hostinci.
Z nějakého důvodu tam nebyly žádné zaměstnané ženy. Všichni číšníci a uklízeči, byli muži, stejně jako zákazníci. Zachytila několik pohledů jejím směrem, prohlížely si jí. Nevědělka ani proč, ale začala se cítit velmi znepokojená.
Zachvíli přišla skupina čtyř mužů. Sedli si k vedlejímu stolu, otočili se, pošilhávali po ní, šeptali si a vybuchli smíchem. Začínalo jí to vytáčet.
Rozhlédla se po hostinci, ale nezdálo se, že by se Takki vracela. Snažila se uklidnit a v tom se jeden ze čtyř zvedl a šel k ní. Vyskočila na nohy a ignoruje muže, který na ní volal, vymohla si pozornost u číšníka. "Prosím . . . Nevíte, kde můžu najít Takki-san?"
Úsečně ukázal k zadní straně hostince. Naznačil jí, aby šla najít Takki sama a tak se vydala ukázaným směrem, tlumok táhla za sebou. Nikdo se jí nesnažil zastavit.
Prošla skrz úzkou chodbu a objevila se v něčem, co vypadalo jako zaneřáděné pokoje do dvora. Cítila se v rozpacích, když se plížila chodbami, narazila na překrásně vyřezávané dveře. Byly otevřené. Zpoza paravanu, který byl umístěn uprostřed pokoje, slyšela Takkin hlas.
"Opravdu, není se čeho bát!"
"Ale, má drahá, hledaly ji úřady!"
Youko se zastavila. V ženině hlase bylo slyšet váhání. Náhlý pocit úzkosti přinutil Youko zastavit a natáhnout uši. Není divu, že nechce ukrývat kaikyaku. Bránila se touze vběhnout tam, sklonit hlavu a poprosit, Prosím. Bylo by to příliž drzé. Zároveň ale byla v příliž naléhavém stavu mysli, aby se vrátila do hostince.
"Och, co je kaikyaku? Jen někdo, kdo se ztratil, ne? Všechno to o špatných věcech, přece nevěřiš těm starým pověrám, nebo ano?"
"Samozřejmě, že ne, ale co když to úředníci zjistí?"
"Nikdo nic neřekne, nikdo nic nezjistí. Dívka nic neřekne. Přemýšlej o tom, je to výhodná koupě, nemyslíš? Není ošklivá, ani stará. Bude se ti hodit."
"Ano, ale . . . . "
"Taky se umí chovat. Naučíš ji, jak se chovat k zákazníkům a budou za ní chodit ze široka daleka. Všechno, co musíš udělat je zaplatit za ní přiměřenou cenu. Je třeba se starat o něco víc?"
Youko naklonila hlavu na stranu. Takkin hlas byl.. divný. Nebylo slušné odposlouchávat, ale už nehodlala přestat. Taky začala slyšet něco jiného, téměř podvědomě, znělo to jako vzdálený řev moře.
"Ale kaikyaku . . . . "
"Ale bez rodiny! Pomysli na to. Žádní rodiče nebo bratři, co by sem neběhli a dělali humbuk. Už od začátku je to jako kdyby neexistovala. Nebudou s ní žádné opletačky."
"Ale opravdu má všechno, co je třeba, aby tu pracovala?"
"Sama to říkala. Řekla jsem jí, že je to hotel. Myslela si, že tu bude pracovat jako služka, nebo tak. Ta dívka je opravdu hlupák."
Zatímco je Youko pozorně poslouchala, věděla, že je něco strašně špatně. To na byla tou "dívkou". Do teď jí Takki vždy oslovovala bodře a s úctou. Youko však v jejich rozhovoru necítila žádnou úctu. Co se to dělo? Bylo to jako by slyšela hlas někoho úplně jiného.
"Ale . . . . "
"Všichni ví, co znamenají zelené sloupy a jaké ženy na takovém místě pracují. Rozdíl poznáš taky, když přijde na placení účtu."
Youko se rozšířily oči. Nepoložilo jí to, protože držela Takkin tlumok. Opičák jí to říkal. Proč neposlouchala jeho varování?
Šok, a pak zlost. Tep se zrychlil. Zadržovaný dech ji pálil v hrdle. Zvuk mořského řevu v uších ji ohlušil. Tak o tom to bylo. Uchopila silně meč stále zahalený látkou. Za chvíli se uklidnila, otočila na podpatku a vrátila se cestou, kudy přišla. Předstíraje, že se nic nestalo, překráčela hostinec a měla se k odchodu.
Ráznou chůzi Youko prošla dveřmi a znovu se podívala na budovu. Sloupy a trámy, i okenní rámy, to vše bylo nabarveno na zeleno. Bylo jen otázkou času, kdy by zjistila, co znamenají. Stále nesla Takkin tlumok. V žádném případě nepůjde dovnitř, aby ho vrátila.
Téměř jako by to někdo načasoval, otevřelo se okno ve druhém patře. O vyřežávané zábradlí balkónu se opřela žena a zírala na město. Její zářící kimono bylo pomačkané a povolené, límec široký a rozevřený. Její povolání bylo tak zřejmé, jako nos na jejím obličeji.
Youko se zachvěla odporem. Jako by cítila, že jí někdo sleduje, žena shlédla dolů, posměšně se zasmála a zavřela okno.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat