Youko chodila na obyčejnou střední školu. Nic jako soukromá dívčí škola, nic výjimečného se o ní říct nedalo.
Tahle škola bylo rozhodnutí jejího otce. Na nižší střední si vedla dobře a měla namířeno výš. Její průvodní středoškolský poradce ji doporučil na lepší školu, ale její otec v tomto neustoupil ani o píď. Škola byla blízko domova, bez pochybné či kontroverzní pověsti. Představovala se jako přísná a tradiční, a to bylo dostačující.
Ze začátku byla i její matka zklamaná s úrovní školy. Konec konců, sledovala všechny výsledky jejích středoškolských zkoušek. Ale brzo s ním také souhlasila. Jakmile se na něčem usnesli její otec i matka, už zde nezbylo místo pro protesty z její strany.
Mohla se kvalifikovat pro lepší školu kousek dál. Mimo jiné mají i hezčí školní uniformy. Ale nemělo smysl si stěžovat si jen kvůli školním uniformám, tak držela ústa zavřená a dělala, co jí řekli.
Výsledkem toho všeho má teď v novém roce jen málo toho, co by se dalo nazvat "školním duchem."
"Bré rano!"
Trio jasných hlasů přivítalo Youko, jakmile vešla do třídy. Ty dívky na ni mávali přes celou třídu.
Jedna z z nich k ni přispěchala. "Hej, Youko, ty máš hotovej úkol z matiky, že jo? Můžu se na něj kouknout?"
Youko došla na svoje místo u okna. Vytáhla svůj úkol z aktovky. Ještě více dívek shromáždilo kolem a začali opisovat odpovědi.
"Jsi taková dobrá studentka, Youko. Není divu, že děláš třídního zástupce."
Youko rozpačitě zavrtěla hlavou.
" Ne, vážně! Nenávidím domácí úkoly! Jde to jedním uchem dovnitř, druhým ven."
"Jo, já taky. Pokaždé, když o tom začnu přemýšlet, zjistím, že to nechápu. Je to jako bych pozorovala schnout barvu. Uspává mě to. Přála bych si abych byla tak chytrá, jako ty.´´
"Vsadím se, že ses ani nemusela koukat do klíče."
"Ne, to tak vůbec není."
"Ty vážně ráda studuješ, co?"
"Nebuď hloupá," zhrozila se Youko pobouřeně nad spolužaččinou poznámkou. "To moje máma, neustále mě sleduje."
To nebyla pravda. Její matka nebyla přísná, co se týče školy. Ale bylo nejlepší jít s proudem. "Kontroluje mi úkoly každý večer." zalhala. "Nemůžu to vystát."
Opak byl pravdou. Pokud něco, tak zrovna Youkoino knihomolství otravovalo její matku. Nebylo to že by se nezajímala, jestli má její dcera dobré známky či ne, ale jednoduše to nebylo to hlavní. "Pokud máš čas celý den sedět u učení, máš čas i na domácí práce." Poslední dobou to bylo její oblíbené úsloví.
A zároveň nebylo pravdou, že by se Youko starala o učení. Jednoduchá pravda byla ta, že projev nelibosti, ze strany jejích učitelů, ji děsil.
"Hmm, to musí být otrava, aby ti kontrolovali úkoly každej den."
"Já vím, já vím. Moji rodiče jsou přesně to samý. Očekávají, že se budu učit každou chvíli, co jsem vzhůru. Žádnej normální člověk nemůže vydržet studovat tak dlouho!"
"Naprosto."
Youko přikyvovala, částečně radostí, že už nebyla předmětem rozhovoru.
Někdo na stupínku za ní zašeptal: "Hele, vchází Sugimoto."
Pohledy všech v místnosti ulpěly na dívce, která právě vešla do místnosti a v dalším okamžiku je zase rychle odvrátili. Chladná vlna lhostejnosti se vlila do prázdnoty. Během posledních šesti měsíců se vyhýbání Shugimoto stalo sportem těch,kteří ve třídě něco znamenali. Sugimoto na okamžik zírala i na ně, vysoká, lapená ve světlech dálkových reflektorů. Pak se došourala až tam, kde stála Youko. Usedla do lavice nalevo do ní.
"Dobré ráno, Youko." řekla.
Mluvila zdvořile. Youko začala odpověď, čistě reflexivně, kterou následně utla. Jednou, ne před dlouhou dobou, si Youko nevědomky vyměnila pár zdvořilostí se Sugimoto. Potom ji zbytek třídy zahrnul pohrdáním.
Tak nic neřekla, chovala se, jako by tam Sugimoto nebyla. Ostatní dívky se začali hihňat. Sugimoto sklonila hlavu, ale neuhnula pohledem. Youko na sobě cítila její pohled. Aby skryla svůj neklid, okatě se připojila do brebentění s ostatními.
Sice ji mohlo být Sugimoto líto, ale pokud by šla proti zbytku třídy, příště by ona byla "to".
"Hmm . . .Youko?"
Youko předstírala, že ji neslyší. Věděla, že to, co dělá, je bezcitné, ale nenašla žádné jiné východisko.
Sugimoto trvala na svém."Youko," řekla.
Rozhovor utichl. Pozornost shromážděných dívek v kruhu okolo lavice se zaměřila na Sugimoto. Youko se neubránila následování příkladu a její pohled se setkal s pohledem Sugimoto.
"Do....dodělala jsi úkol z matiky?"
Nesmělost dívčina hlasu vyvolala další vlnu smíchu.
Youko zápasila s vhodnou odpovědí. "Já... no... tak nějak jo.´´
"Mohla bych se na něj podívat, prosím?"
Učitel matematiky vždy vybíral studenty, aby vysvětlili předešlý úkol. Youko došlo, že dnes došla řada na Sugimoto. Přejela pohledem celý kruh. Nikdo neřekl ani slovo. Odpověděli ji stejnými tvrdými pohledy, které si schovávali pro Sugimoto. Youko hned věděla, že čekají, jak Sugimotinu prosbu odmítne.
Youko spolkla knedlík, který se jí rostl v krku. "Já...já se ještě musím podívat, jestli tam nemám nějaké chyby."
Její neurčitá odpověď neuspokojila okolí. "Ach, Youko," jedna z dívek protrhla ticho, "ty jsi taková padavka."
Hlas byl plný výtek a nesouhlasu. Youko se uvnitř sebe schoulila. Zbytek skupiny přitakal.
"Musíš být víc přímá, Youko."
"Má pravdu. Člověk ve tvém postavení nemůže nechat žádný prostor pochybnostem."
"Jinak skončíš obklopená idiotama, který se ani nezmůžou na odpověď."
Youko nevěděla, co udělat. Postrádala odvahu, aby veřejně zradila jejich očekávání. Zároveň postrádala to pohrdání, které bylo potřeba, aby vyštěkla ten druh "milých" slov, které chtěli všichni slyšet. Nakonec odpověděla nervozním smíchem.
"Jsem si jistá . . . ."
"Je to pravda! Jsi příliš laskává celou tu dobu. To je ten důvod, proč se takové nicky jako ona, kolem tebe stále motají."
"Ale, já jsem přece třídní zástupce."
"To je ten důvod, proč si musíš stát za svým. Konec konců, máš důležité povinnosti. Nemůžeš věnovat pozornost každýmu otravovi, který se okolo ukáže."
"Asi jo."
"To se ví že jo." Dívčiny rty vytvořili úzký, zvrácený úsměv. "Mimo to, víš že, když půjčíš Sugimoto svoje poznámky, tak ti je celé . . . ušpiní.
"Jo, to by jsi přece nechtěla."
Kruhem se rozlil další zlomyslný smích. Youko se k němu připojila. Ale ne před tím, než si všimla koutkem oka skloněné Sumoniny hlavy a slz kanoucích po jejích tvářích. Je to i její vina, může si za to sama. Lidi si ji nedobírají jen tak pro nic za nic. Pokaždé je tu důvod. Může si za to sama.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat