Youko cestovala po vedlejších cestách. Ztratila ponětí o tom, kolik dní uplynulo od incidentu v Takkyuu, tudíž i o tom, jak dlouho to je, co zmizela z domova. Nevěděla, kde je, ani kam mířila, a vlastně jí to bylo jedno.
Když nastala noc, vytáhla meč a stála na stráži. Když zaútočili, bojovali. Když přišlo ráno, našla si místo, kam ulehla a spala. A tak život plynul.
Svírat klenot a používat meč jako hůl se stalo samozdřejmostí. Když kolem nebyli nepřátelé, sedla si. Když útočili v delších intervalech, přinutila se jít. Když kolem nebyli žádní lidé, místo aby mluvila, jen stále sténala/naříkala.
Hlad se vplížil do jejích myšlenek. Stal se součástí jejího vědomí. Když jí hrozila smrt vyhladověním, stáhla kůži z youmy. Maso mělo divný pach a ani ho neudržela v puse. Tu a tam zabila divoké zvíře. Zkoušela jíst, ale její žaludek už nebyl schopen udržet pevnou stravu.
Bojovala nespočet nocí, aby nakonec viděla úsvit.
Když opouštěla cestu, aby zamířila hlouběji do hor, zakopla o kořen a skutálela se dolů po svahu. Zanechala všechnu opatrnost stranou a usnula, kam spadla. Ani se neobtěžovala prohlédnout si okolí.
Spala spánkem beze snů. Když se probudila, zjistila, že nemůže vstát, ať už se snažila sebevíc. Ležela ve stinné úžlabině uprostřed řídkého porostu stromů. Slunce zapadalo a padala noc. Jestli nevstane a nepůjde, stane se něčí večeří. I proti přesile, Jouyuu by mohl odrazit jeden nebo dva útoky. Cokoli více a její tělo bude k ničemu.
Youko zaryla prsty do hlíny. Za každou cenu se musela dostat zpátky na cestu.
Jestli se nedostane na cestu a nenajde pomoc, zemře tu. Zvedla hlavu a hledala klenot. Ale i při sevření vší silou nebyla shopná vzepřít se o meč a zvednout se.
"Nikdo nepřichází na pomoc," ozval se nečekaný hlas.
Youko otočila hlavu. Tohle bylo poprvé, co ho slyšela během dne.
"Právě tak by sis tu mohla udělat pohodlí, ne?"
Jediné, na co se Youko mohla soustředit, byla opičákova srst, třpytivá, jako by byla pokryta stříbrným práškem. Jediná věc, na kterou mohla myslet, byla, proč se teď ukázal?
"I kdyby ses dopazila na cestu, pravděpodobně skončíš zatčená. Ačkoli, pokud bys poprosila o pomoc, mohli by ti ji nabídnout. Mohli by to být tací, kteří by ti pomohli z trápení, v mžiku."
Přesně to by se pravděpodobně také stalo, pomyslela si.
Nikoho by o pomoc neprosila. A nyní, když ji potřebuje nejvíc, měla by ji očekávat nejméně. I když se dostane na cestu, pomoc se nedostaví. Jestli někdo projde, ohlédne se jinam. Tenhle špinavý tulák nevzbudí nic jíného, než úšklebek.
Na druhou stranu, možná by ji jen okradli. Ale zloděj by rychle poznal, že nemá nic cenného a vzal by si meč. Možná by byl i tak milý a skončil to s ní tady a teď. Tenhle svět byl takovým místem.
Z čista jasna jí napadla myšlenka. Ta opice se živila její beznadějí a zoufalstvím. Jako nějaký emocionální upír, vystavoval ji všem obavám a nejistotám v jejím srdci a používal je, aby ji zničil její odhodlání(jejího ducha).
Youko se zahihňala. Byl to dobý pocit, vyřešit tuhle malou záhadu. Převalila se, nashromáždila sílu do rukou a zvedla se do sedu.
"Notak, nebylo by jednodušší, kdybys hodila ručník do ringu?"
"Ó, sklapni."
"Proč to nevzít s klidem?"
"Zmlkni."
Youko zabodla meč do země. Napjaté koleno jí málem vypovědělo službu. Vykřikla, popadla jílec meče a chytla se. Skoro se postavila, ale ztratila rovnováhu. Tělo pro ni bylo příliž těžké. Bylo by lepší se plazit po zemi jako novorozené mládě.
"Ty chceš opravdu žít, co? A co ti život dá?"
"Domov."
"Ó, proč se tolik mučíš? Ať se už na život upínáš, jak chceš, nemůžeš se vrátit."
"Vračím se domů."
"Nemůžeš jít domů. Nemůžeš překřočit Kyokai. Tady, v téhle zemi, budeš podvedena a zemřeš tu."
"Lžeš."
Věří jen meči. Youko sevřela rukojeť a soustředila sílu v rukách. Na nikoho se neupínat, nikomu nevěřit. Jen meč ji ochrání.
A potom . . . ?
Keiki ji sem přivedl a nikdy neřekl, že se nebude moci vrátit domů. Najít Keikiho byl pravděpodobně jediný způsob. Právě teď to bylo vše, v co mohla doufat.
"Neříkal jsem ti, že Keiki je tvůj nepřítel?"
Nebudu o tom přemýšlet.
"Opravdu si myslíš, že ti pomůže?"
Tak či tak.
Ať už přítel či nepřítel, najít Keikiho a sama to zjistit, jí bylo milejší, než tu bloudit beze stopy. Kdyby ho potkala, zeptala by se, proč ji sem přivedl, zeptala by se, jak se dostane zpátky. Dostala by z něj všechno.
"Řekněme, že se dostaneš domů, co pak? Co? Myslíš, že buděš šťastně žít až do smrti?"
"Buď zticha."
Věděla, co tím myslel. Nemohla zapomenout na ty noční můry, které měla o tomto místě. Nemohla předstírat, že se nic nestalo a vrátit vše do zajetých kolejí. Ani si nemohla být jistá svým vzhledem. A jestli ne, pak, Youko Nakajima, jak ji všichni znali, zmizela na vždy.
"Jaké jsi ubohé stvoření, jaký jsi bezútěšný hlupák, holčičko."
Opičákův jasný, hlasitý smích jí zvonil v uších, znovu se probudila. Tak úplně nechápala, proč to děla. Byla ubohá, byla hlupák. Nicméně, pokud by stačilo jen toto, aby se vzdala, už by to dávno udělala.
Youko zjišťovala aktuální stav svého těla. Byla pokryta ranami, pokryta krví a blátem, její oblečení už připomínalo jen páchnoucí hadry. Ale nestarala se o svůj zevnějšek, pokud to plnilo účel. Ale zahodit svůj život už není tak jednoduchá záležitost. Jestliže by bylo opravdu lepší, kdyby byla mrtvá, pak měla umřít už na střeše, když na ni kouchou prvně zaútočil.
Nebylo to proto, že nechtěla zemřít. Pravděpodobně to nebylo ani proto, že chtěla žít. Prostě se nechtěla vzdát.
Vrátí se domů. Bez pochyby se vrátí na místo, po kterém tak toužila. Překročí ten most, aby viděla, co tam na ni čeká. Protože jít domů, znamená zůstat naživu, bude schopná se ochránit. Ona nezemře na takovém místě.
Youko se opírala o meč a vytáhla se na nohy. Znovu zabodla meč do stoupajícího svahu a začala stoupat do keřem zarostlého kopce. Žádný kopec, který kdy znala, nebyl tak mučivý, nezdolávala nikdy tak krátký úsek tak pomalu. Nesčetněkrát jí uklouzla noha. Pobízela/naléhala na své potlučené já, soustředěna na svůj cíl nad ní. Nakonec dorazila na konec a uchipila krajnici cesty nataženýma rukama.
Zaryla prsty a vyškrábala se na povrch cesty. Se zasténáním se svalila na horskou cestu a padla tváří k zemi. V tu samou chvíli uslyšela vzdálený zvuk. Zvuk přicházel z dálky z cesty. Hořký úsměv jí přešel přes rty.
Ó, skvěle.
Youko tento svět nenáviděla celým svým srdcem. Po silnici se k ní blížil zvuk podobný kvílení plačícího dítěte.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat