Uvnitř nekonečné tmy nebylo ani nebes, ani země. Pouze vysoký, dutý zvuk padajících kapek. Každým směrem, kterým se podívala, mohla vidět tenkou rudou záři, tančící stíny, zvláštní zvířata, která se k ní řítila.
Oddělovalo je méně než dvě sta yardů. Uvnitř shluku zvířat byla opice, otevřená ústa v tichu, divoký smích, její srst se třpytila v rudé záři . . . bylo to tak blízko, že s každým odrazem a dopadem, mohla vidět každý detail na její srsti pod ní svaly a šlachy.
Stála jako přibitá, němá a nehybná. Čím více se snažila odvrátit zrak, tím více ji něco nutilo zírat na to splašené stádo. Pach smrti visel ve vzduchu a dusil jí.
Musí se probudit ze sna, než se k ní dostanou. Dokonce i když si pro sebe opakovala mantru, nemohla přijít na způsob, jak to udělat. Pokud by stačila samotná vůle, už by byla dávno vzhůru.
Zatímco tam beznadějně stála, vzdálenost mezi nimi se znovu zkrátila na polovinu.
Musím se probudit.
Zmocnilo se jí bezbřehé zoufalství. Panika ji proudila tělem, vkrádala se jí pod kůží. Zalapala po dechu. Srdce jí tlouklo, krev hučela v uších.
Co se stane, když neuteču?
V ten samý okamžik cítila něco nad hlavou. Drtivá touha po krvi se nad ní usadila. Avšak to bylo poprvé, co zjistila, že se může ve snu hýbat. Vzhlédla na žlutohnědá křídla, končetiny stejné barvy. Šupinaté pařáty se spáry jako břitva. Neměla čas uvažovat nad útěkem. Burácení oceánu ji naplnilo útroby.
Youko vykřikla.
"Youko!"
Utíkala. Nepřemýšlela, jak utéct. Její tělo prostě plnilo její touhu. Vytryskla a běžela. Až poté se zastavila, aby se rozhlédla kolem sebe.
Shledala překvapený pohled její učitelky a doširoka otevřené oči spolužaček.
Stála několik kroků za svojí lavicí. Výuka anglického jazyka byla v polovině. Zhluboka si oddychla úlevou a poté zčervenala rozpaky.
Rána a pak se třídou rozlil výbuch smíchu.
Usnula. Díky snům trpěla nespavostí. Často se jí stávalo, že usínala ve škole. Ale během dne noční můry ještě nikdy neměla.
Její učitelka k ní vykročila. Youko úzkostí skousla ret. Obvykle neměla problémy s ostatními učiteli, ale z nějakého důvodu, s touto ano. Ať už byla Youko jakkoli vstřícná a nápomocná, tato učitelka angličtiny k ní byla stále tvrdohlavě nepřístupná.
Učitelka poklepala na lavici rohem své učebnice. "Chápu, že někteří studenti párkrát zamhouří oka na mých hodinách, ale tohle je poprvé, slečno Nakajimo. Přinesete si příště polštář? Nemohu snést, že by vám naše nepohodlné lavice mohly způsobovat tolik utrpení."
Youko sklonila hlavu a došla na místo.
"Samozřejmě, jeden se diví, k čemu si myslíte, že škola je? Já hloupá si myslela, že studenti mají spát doma. Pokud jste zjistila, že jsou moje hodiny tak únavné a nudné, tak na ně ani nemusíte chodit, nebo se pletu?"
"O . . . omlouvám se."
"Nebo v noci máte něco jiného ne práci, než abyste se pořádně vyspala? Nepletu se?"
Poznámka vyvolala další výbuch smíchu, některé její kamarádky se přidaly. Youko dokonce slyšela zdrženlivý smích Sugimoto.
Učitelka zvedla její copy. "Tvoje vlasy, to je přírodní barva?"
"Ano."
"Opravdu? Moje kamarádka na vysoké měla taky červené vlasy. Ještě více, než tvoje. Připomínáš mi ji." Zasmála se sama sobě. "Za našich mladých časů skončila u soudu pro nezletilé a musela ukončit studium. Co se s ní stalo potom? Ach, už je to tak dávno . . . . "
Potlačený smích rozvířil třídu.
"Tak, můžeme zase věnovat pozornost hodině, slečno Nakajimo?"
"Ano, paní učitelko."
"V tom případě bude asi nejlepší, když zůstaneš stát po celý zbytek hodiny, aby jsi zase neusnula." Popotáhla nosem, stále ještě pobavena svým výkonem a usadila se zpátky na stupínek.
Youko stála u lavice po zbytek hodiny. Tlumený smích během té doby neutichl.
Její výstup během hodiny byl podle očekávání ohlášen. To odpoledne byla zavolána dolů do kanceláře, aby ji vyzpovídali o jejím osobním životě.
Zástupce ředitele byl muž středního věku se vždy svraštělým obočím. Řekl, "Abych řekl pravdu, hodně učitelů si myslí, že se zaplétáte do nějaké, ehm, mimoškolní činnosti. Pokud to vezmeš v úvahu, mohlo by to mít něco společného s tvým chováním?"
"Ne." Nebylo to nejlepší místo ani čas, kde začít vysvětlovat svoje sny.
"Takže říkáš, že chodíš pozdě spát, řekněme, kvůli televizi?"
"Ne, Já . . . . " Youko se odmlčela, aby vymyslela vhodnou odpověď. "Moje . . . moje pololetní zkoušky nedopadly moc dobře."
Zástupce ředitele se jí chytil na návnadu. "Ó ano, jistě. Pravda, vaše známky v poslední době opravdu klesly."
"Ano."
"Samozřejmě chápeš, že když budeš vzhůru pozdě do noci, dosáhneš přesně opačného účinku, když pak nemůžeš věnovat pozornost na hodinách."
"Omlouvám se."
"Ne, ne. Nečekám omluvy. Bohužel, slečno Nakajimo, lidé dělají ukvapené závěry díky těm nejnevinnějším věcem. Vidí barvu vašich vlasů a no, víte . . . . "
"Chtěla jsem si je dnes nechat ostříhat."
"Och?" Přikývl. "Je to kruté, já vím. Ale i když se to zdá protivné či nepříjemné, zajímá nás vaše dobro."
"Ano."
Potřásli si rukou. "Tak, to je všechno. Můžete jít."
Youko odpověděla formální úklonou. "Na shledanou," rozloučila se.
Muž za jejími zády zvýšil hlas.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat