Pavián skákal ze střechy na střechu, ze střechy na telefonní stožár, skákaje z místa na místo ohromnými skoky, jako by ho nesl vítr. Tento natřásavý způsob dopravy je zanesl až k okrajové části města a pobřeží oceánu.
Pavián pustil Youko na povrchu vlnolamu naproti přístavu. V mžiku zmizel. Pátrala pohledem nahoru a dolů po mořské hrázi, aby viděla, kam zmizel, v tom ale spatřila cizince, jak si razí cestu skrz hustě naskládané betonové čtyřnožky. Nesl meč vykládaný drahokamy.
"Jste v pořádku?" zavolal na ni.
Youko přikývla. Cítila závrať. Mohla za to ta opice, to všechno to šílenství , které se kolem ní točí. Podlomila se jí kolena. Těžce dosedla a začala vzlykat.
Cizinec se objevil vedle ní. "Tohle není místo pro pláč."
Co se to děje? Chtěla se ho zeptat. Bylo jí jasně, že není v náladě na vysvětlování. Odvrátila se od něj, objala kolena svýma třesoucíma rukama.
"Mám strach."
Jeho reakce byla chladná a úsečná. "Takové pocity uchovejte na později. Zatímco mluvíme, oni oni se blíží. Těžko máme čas popadnout dech."
"Jdou po nás?"
Cizinec přikývl. "Nezabila jste ho, kdy jste měla. Teď s tím nic nenaděláme. Hyouki a ostatní ho zpomalí, ale obávám se, že ne dostatečně."
"Myslíš toho ptáka? Coto bylo za ptáka?"
"Myslíte kochou."
"Co je kochou?"
Cizinec odpověděl s pohrdavým výrazem. "On je jeden z nich."
Prázdnota odpovědi přinutila Youko schoulit se uvnitř. "A kdo ji sty? Proč my pomáháš?"
"Mé jméno je Keiki."
Už neřekl nic víc. Povzdechla si. Jasně slyšela, že mu ostatní říkají Taiho, ale neměla náladu se o tom víc bavit. Chtěla utéct pryč, domů. Její taška a sako zůstaly ve škole. Nechtěla tam vracet, ne sama. A vlastně nechtěla jít v tomhle stavu ani domů. Schoulila se na vlnolamu a hloubala v myšlenkách.
"Jste připravena?" Zeptal se Keiki.
"Na co?"
"Odejít."
"Odejít? Kam?"
"Tam."
Už zase, někam, někde. Youko už to nezajímalo. Keiki jí znovu, jako už nesčetně po miliónkáté, vzal za ruku. Proč to nevysvětlil sám? Proč ji s sebou stále tahal z místa na místo?
Řekla, "Hej, počkej chvilku."
"Už jste měla dost. Není času nazbyt."
"kde je "tam"? Jak moc to zabere času?"
"Když vyrazíme hned, den."
"To nejde!"
Tón jeho hlasu ji zastrašil. Hrála si s myšlenkou, že by s ním šla čistě ze zvědavosti, ale nezná ho od Adama. A celý den. To bylo nemyslitelné! Co by jí řekli rodiče, kdyby našli prázdný dům? Nikdy ji nepovolili cestovat tak daleko sama.
"Nemůžu. Prostě nemůžu."
Nic z toho nedávalo smysl.Proč jí vyhrožoval a diktoval všechny ty nemožné požadavky? Chtělo se jí brečet. Věděla, že by jí vynadal, proto jen objala kolena, s ústy zavřenými a zoufale se snažila zadržet slzy.
Povědomý hlas se rozlehl kolem.
"Taiho."
Keiky rychle prohlédl oblohu. "Kochou?"
"Ano."
Youko přeběhl mráz po zádech. Ten netvoří pták se blíží.Keiki jí řekl, "Potřebuji tvou pomoc." Vytáhl ji na nohy, vložil meč do rukou. "Jestliže miluješ život, pak použij toto."
"Stále ti to říkám. Neumím s ním!"
"Nikdo jiný nemůže."
"To na tom nic nemění!"
"Pak ti poskytnu Hinmana." Zvolal, "Jouyuu."
Na jeho příkaz se ze skalnatého povrchu vynořil lidský obličej, popelavý, se zapadlýma červeně lemovanýma očima. Neměl žádné tělo vyjma medúzovitých chapadel.
Youko zalapala po dechu. "Co to je?"
Ta věc se vznesla ze země, otočila a vymrštila na ní. Snažila se utéct. Keiki ji chytil a držel. Stvoření přilnulo k jejímu krku, studené a měkké´a pak to začalo pomalu postupovat dolů po zádech. Křičela, "Sundej to ze mně!" Máchala rukama bezvýsledně. "Zastav to, zastav to!"
Keiki ji stále držel. "Chováte se nepřiměřeně. Uklidněte se."
Chtělo se jí zvracet. Úponky, studená vlákna tvarem groteskně připomínající špagety, se plazily kolem jejího těla, od páteře až dolů pažemi. Cítila jek jí to tlačí podél zátylku. Ječela hrůzou Snažila se z jeho sevření vykroutit, uvolnit, padla na zem, na kolena, ryla prsty po krku a ramenech, bezvýsledně.
"Co je to? Cos udělal?"
"Jouyuu tě přijal jako hostitele."
"Hostitele?" Youko přejela rukama po těle. Ten odporný pocit zmizel.
"Jouyuu zná cestu meče. Tyto vědomosti ti dává k dispozici. Kochou se brzy objeví. Musíš ho zabít, a nejen to, pokud chceš utéct."
"Nejen to?" Takže jich po mně jde víc, stejně, jako ti v rudém úsvitu jejích snů. "Já . . . nemůžu. Ten Jouyuu nebo Hinman nebo co to je, kam to zmizelo?"
Keiki neodpověděl. Vzhlédl k obloze. "Blíží se."
<<< předchozí || další >>>
E
Žádné komentáře:
Okomentovat