Youko šla úzkou cestičkou rýžovými poli. Po patnácti minutách chůze došla do malé vesnice obehnané vysokou ohradou. Byla to ta osada, kterou viděla prve, s trochou více než hrstkou domů. Zde, v jedné zdi čtvercové ohrady, byla vsazena masivní brána.
Brána se otevřela dovnitř, odhalujíc další vnitřní zeď zdobenou mnoha ornamenty v červených barvách. Z ne zcela zřejmého důvodu, tam někdo zanechal dřevěnou židli. Youko byla strkána podél zdi ke středu vesnice. Jak šla podél zdi, otevřel se jí výhled na hlavní ulici.
To v ní vzbudilo pocit známa i neznáma. Pocity známého přišly ze své výrazné podobnosti orientální architektury -bíle omítnuté zdi, střechy z černých tašek, zřetelné mřížoví besídek. Ale navzdory tomu všemu, necítila žádný vztah k tomuto místu, zajisté kvůli nedostatku lidské přítomnosti.
Několik malých cestiček se od hlavní cesty větvilo napravo a nalevo od brány. Neviděla jediného člověka. Domy nebyly vyšší než jednopatrové, ale všechny byly skryty před ulicí bílou ohradou, která sahala až k okapům. Mezery v pravidelných intervalech letmo umožnily zahlédnout domy, každý v zadní části malé zahrady.
Měly stejnou velikost a vypadaly podobně, i přes malé rozdíly. Vypadaly, jako by je někdo odlíval z forem - tak si byly podobné.
Tu a tam bylo otevřené okno, dřevěné okenice otevřené a zaklíněné bambusovými tyčemi. A stejně Youko necítila žádnou lidskou přítomnost. Jediného psa. Jediný zvuk.
Hlavní třída končila po ne více než sto yardech, končící náměstím. Dominantou náměstí byla budova obložená jasně bílými kameny. Přesto tato oslnivá dekorace vypadala trochu více než pouhá fasáda. Úzké uličky se křížily na náměstí dlouhém ne více než 30 yardů, než končily městskou zdí, která mizela z dohledu.
Na ulicích nezaznamenala žádnou známku lidské činnosti.
Youko pohlédla na náměstí. Za jednotnými černými střechami viděla jen vysokou městskou zeď. Stáčelo se to dokola, začínala chápat tvary architektury. Bylo to něco jako dlouhá, úzká krabice. Okraje města byly až dusivě úzké, nebyly širší než chodby na jejich škole. Bylo to jako být uvnitř ohromné studny, pomyslela si. Město samotné bylo jako štěrk pohřbený pod vodou na dně studny.
Přivedli ji mezi budovy naproti náměstí. Budova ji připomínala čínskou čtvrť v Yokohamě. Přesto jí rudě malované sloupy, jiskřivé zdi ji nepřipadaly o nic méně běžné, nežli zbytek města.
Vstoupily do dlouhého, úzkého nádvoří uprostřed budovy. Bylo tam temno a také liduprázdno. Po krátké přestávce, během které se muži poradili, začali ji zase strkat kupředu. Zavedli ji do malé místnosti a zabouchly dveře.
Její okamžitý dojem z místnosti ji napověděl, že je to cela.
Podlaha se zdála být pokryta stejnými dlaždicemi jako střechy, spousta jich byla popraskaná a rozbitá. Hliněné zdi byly popraskané a ušpiněné od sazí. Jediné okno vysoko na zdi bylo zamřížované. Jediné dveře , jejichž špehýrka byla také zamřížovaná. Když se skrze jí podívala, mohla vidět muže stojící venku.
Nábytek místnosti se skládal z dřevěné židle, malého stolku a větší desky velikosti jednolůžkové matrace. Hrubá látka byla připevněna na horní straně desky. Očividně to měla být postel.
Chtěla se zeptat, kde je, co je to za místo, co se s ní stane a tisíce dalších otázek. Ale neměla odvahu se zeptat stráží. A očividně ani oni neměli žádnou touhu s ní mluvit. Takže aniž by cokoli řekla, lehla si na postel. Nic jiného ani dělat nemohla.
Jak čas plynul,lidská přítomnost v budově začaly být patrnější. Lidé přicházeli a odcházeli k její cele. Stráže se střídaly. Modré kožené zbroje dvou nových stráží ji připomínaly policisty nebo ochranku. Zadržela dech, v očekávání, co se stane. Ale strážní dali Youko jen dva kruté pohledy a nic neřekli.
Bylo to tak ještě krutější. Bylo by lepší, kdyby se stalo - něco - cokoli. Několikrát se odhodlala k tomu, že strážce osloví, ale nemohla najít odvahu promluvit.
Hodiny se vlekly. Bylo to dost na to, aby se jí chtělo křičet. Po západu slunce a ponoření její cely do tmy, přišly tři ženy.
Bělovlasá žena v čele jejich trojice na sobě mela takové šaty, které Youko viděla v klasických historických dramatech o Číně. Byla to úleva konečně potkat někoho, a ke všemu ženu, žádného z těch hrozivě vyhlížejících mužů.
Stará dáma řekla svým společnicím, "Můžete už odejít." Položily věci, které nesly, na postel a hluboce se klaníc, odešly z cely. Poté, co odešly, stará dáma přitáhla stolek vedle postele. Na něj položila lampu. Lampa připomínala něco jako svíčku. Vedle ní položila vědro vody.
"Tak tedy, měla by ses umít."
Youko odpověděla přikývnutím. Zvolna si myla obličej a ruce a chodidla. Její špinavé, začerněné a zarudlé ruce brzo získaly svou přirozenou barvu.
Tehdy si Youko začala uvědomovat, jak těžko se jí hýbalo končetinami. Bezpochyby to bylo kvůli Jouyuu. Znovu a znovu byla nucena dělat svým tělem věci, kterých byla těžko schopna a teď měla svaly celé bolavé a tuhé.
Omyla si ruce a nohy jak nejlépe mohla. Voda prosákla i do jemných trhlinek. Chystala se česat si vlasy, rozdělávaje cop na zádech. Tehdy si všimla něčeho opravdu divného.
"Co . . . co je to?"
Uvolněný pramen se stočil ve vlně. Zírala. Věděla, že má zrzavé vlasy, zrzavá se na koncích ztrácela (do růžové), téměř, jaky by byly odbarvené. Ale ne tohle! Odkud se vzala ta směšná barva?
Byla to červená, červená vymáchaná v krvi, zrzavá se změnila v temně šarlatovou. Když vám někdo říká zrzko, je to jedna věc, ale tohle je moc! Ani nepřišla na to, jak to nazvat, tenhle nemožný, podivný odstín. Projel jí tělem záchvěv. Byla to ta stejná červená, jakou měla srst příšera v jejích nočních můrách.
"Co se děje?" tázala se dáma. Když jí Youko ukázala své vlasy, dala hlavu na stranu. "Proč se nad tím toliko trápiti? Není na nich nic divné. Neobvyklé, leč pěkné jsou dost."
Youko zavrtěla hlavou, hledaje v kapse své uniformy a vytáhla příruční zrcátko. Nebylo o tom pohyby, ty šarlatové lokny jsou zcela její.
Ale kdo se to na ní dívá? Na chvílí jí to nedávalo žádný smysl. Plaše zvedla ruku a dotkla se obličeje. Stejně tak i neznámý v zrcadle. Byla to ona, uvědomila si v údivu.
To není můj obličej!
I když brala v úvahu změna barvy vlasů jí mohlo změnit vzhled, tohle byla tvář někoho jiného. Její pohlednost problém nebyl. Problém ležel jednoduše v tom, že tento obličej -- s bronzově opálenou pokožkou, hlubokýma smaragdovýma očima -- byl obličej cizince.
Youko zděšením vykřikla. "Tohle nejsem já!"
Stará dáma se k ní otočila s váhavým výrazem. "Jak přijde?"
"To-! Tohle nejsem já!"
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat