"Vstávej."
Youko vytáhli z postele. Víčka měla těžká z pláče. Sluneční světlo jí tvrdě uhodilo do očí. Únava a hlad ji vyčerpaly, ale stále neměla touhu jíst.
Muži ji vzbudili, pak ji svázali-- ne moc silně --kusem provazu a vyvedli ven. Když vyšli z budovy, čekal na ně na náměstí povoz, tažen dvěma koňmi.
Vyzvednuli jí na podlážku. Z výšky se mohla rozhlédnout po náměstí. Tu a tam se na rozích shromažďovali lidé a zírali na ní.
Kde, říkala si, se všichni ti lidé schovávali? Včera to tu nevypadalo o ni lépe než opuštěné ruiny města.
Vypadali jako asiati, přestože měli naprosto jinou barvu vlasů. Když jich bylo tolik pohromadě, tvořili pořádný lidský kaleidoskop. Všichni měli výraz zvědavosti smíšený a nenávistí. Opravdu se na ní dívali jako na zločince, když jí nakládali na povoz.
Na prchlivý moment, mezi tím než otevřela oči a doopravdy se vzbudila, si přála z celého srdce, aby to byl všechno jen sen. Sen se však rozpadl už když ji tahali z postele a cely.
Nestarali se o její oblečení ani vzhled. Její školní uniforma byla stále nasáklá pachem moře už od doby, kdy proletěli vírem v moři.
Další muž se vyšplhal na povoz vedle ní. Vozka uvolnil opratě. Srovnával si je, avšak Youko myslela na jiné věci, Bože, umírala touhou po koupeli, ponořit se do vařící vody, umýt se sladce vonícím mýdlem, obléci se do čistého pyžama a spát ve své posteli. A vzbudit se, jíst snídani od mámy, jít do školy, setkat se s přáteli a bavit se o všech těch hloupých věcech, které nikoho nezajímaly.
Vzpomněla si, že nedokončila úkol z chemie. Došla výpůjční lhůta na knihu z knihovny. Její oblíbený televizní pořad, na který se vždy dívala, dávali minulou no a propásla ho. Doufala, že si její matka vzpomněla a nahrála ho pro ní.
Zaobírat se tím teď bylo zbytečné. Slzy zase začaly kanout. Youko rychle sklonila hlavu. Chtěla si jí položit do dlaní, ale se zavázanýma rukama . . .
Bude lepší, když si zvykneš na věci tak, jak jsou.
Ne, to nemohla přijmout. Keiki nikdy neřekl, že se nebude moci vrátit. Tak to nemohlo být. Takhle ne. Nebýt schopna se umýt nebo si obléci čisté oblečení. Svázaná jako zločinec, vezena na špinavém povoze. Nebyla sice žádný svatoušek, ale nezasloužila si takové zacházení!
Hledíc na oddalující se bránu za nimi, shrbila se a otřela si tváře o rameno.
Muž vedle ní --odhadla ho na třicet-- svíral vak na hrudi a prázdně zíral na míhající se okolí. "Prosím . . . " zeptala se Youko plaše, "Kam to jedeme?"
Muž se na ní podezřívavě podíval. "To mluvíš na mě?"
"No, ano . . . Kam jedeme?"
"Kam? Do okresního města. Uvidíš guvernéra."
"A potom? Bude pak něco jako, soud, nebo tak?" Nemohla se zbavit pocitu, že ji ocejchovali jako zločince.
"No, zavřou tě někam do bezpečí, dokud nezjistěj, jestli si dobrá nebo zlá kaikyaku."
Tak odbyté vysvětlení ji přinutilo otočit hlavu. "Dobrá nebo špatná kaikyaku?"
"Ano. Jestli si dobrá kaikyaku, dostaneš stráž a budeš nekdy žít. Jestli si zlá kaikyaku, bude to vězení nebo tě rovnou odsoudí."
Youko se uvnitř reflexivně schoulila. Chladný pot ji stékal po zádech. "Vykonat . . . ?"
"Když se zlý kaikyaku objeví, všechno de k čertu. Jestli se něco zlého přihodí, a bude to kvůli tobě, pryč s tvou hlavou.
"Když říkáš, že špatné věci přijdou . . . . "
"To znamená války, pohromy a peklo hned po nich. Když je rychle nezabiješ, uvrhnou do trosek celé království."
"Ale jak si tím může být někdo jistý?"
Muž se zasmál krátkým zlým smíchem. "No, na chvíli dej pod zámek a brzo to zjistíš. Když se objevíš a hned na to se začnou dít zlé věci, pak to znamená že jsi zlé sémě a není o tom pochyby." Výhrůžku měl v očích. "Přinesla si sebou pár neštěstí, není liž pravda?"
"Co tím myslíš . . . ?"
"To shoku, které tě sem poslalo. Víš, kolik farem bylo zničeno* sesuvem půdy? Letošní žně budou v hairou pěkně mizerný."
Youko zavřela oči. Ó ano, tohle, pomyslela si. To proto s ní takto zaházeli. Pro tyto vesničany byla znamením zkázy.
Myšlenka na smrt jí vystrašila až do morku kostí. Myšlenka na její vraždu, ještě víc. Kdyby měla umřít na cizím místě, kde by pro ní nikdo ani slzu neuronil nebo mu sházela. Její rodiče by ani nemohli žádat tělo.
Jak se to stalo?
V tom t any rate, she could not believe that this was her fate. The day before yesterday she left home just like on any other day. "Pa," řekla mate. Den začal jako obvykle, měl skončit jako obvykle. Kde se to pokazilo?
Asi se neměla ukazovat těm vesničanům. Měla být trpělovost a zůstat u útesů. Měla zůstat s těmi, co ji sem přivedli--nebo rovnou s nimi nikam nechodit.
Ale moc možností neměla. Keiki jí řekl, že s ním půjde ať už dobrovolně či nikoli. Pak byli pronásledováni těmi příšerami. Dělala, co musela, aby se ochránila.
Bylo to, jako by ji nalákali do nějaké pasti. Toho naprosto báječného normálního rána, oko již bylo nalíčeno. Hodiny, které následovaly, utahovaly smyčku. V okamžiku, kdy si všimla, že bylo něco špatně, už bylo příliš pozdě a žádná cesta zpět.
Musím se odtud dostat.
Youko bránila touze ihned jednat tady a teď. Nemohla si dovolit neúspěch. Kdyby pokazila svojí šanci dostat se bez velkých problémů pryč, nedokázala si představit, jak by se jí za to odvděčili. Musela si vyhlédnout správný okamžik a dostat se odtud co nejrychleji.
Myšlenky a nápady vířily v hlavě jako šílené do takové míry, že to ještě v životě nezažila.
"A . . . Jak dlouho to potrvá do okresního města?"
"Povozem, asi půl dne."
Youko zvedla hlavu. Obloha byla čistá jako po hurikánu. Slunce byla přímo nad nimi. Musí se k tomu odhodlat před západem slunce. Sice nemá ani ponětí, jak okresní mesto vypadá, ale není pochyby o tom, že útěk z něj by byl mnohem těžší, než z tohoto povozu.
"Co moje věci?"
Muž se na ní podezřívavě zadíval. "Všechno, co kaikyaku přinese, musí být odevzdáno. Takový sou zákony."
"Meč taky?"
Muž ji znovu opětoval nedůvěřivý pohled. Vzala to, jako varování. "Proč se ptáš?"
"Protože je pro mě důležitý."
Lehce stiskla ruce za zády. "Muž, který mě chytil, o něj opravdu stál. Je to taková úleva, vědět, že nebyl ukraden."
Muž popotáhl nosem. "Cetka k ničemu. Předáme ho, jak se od nás čeká."
"Jo, je to jen ozdoba, ale musí stát dost peněz."
Muž se jí zadíval do obličeje, poté na klíně otevřel vak. Uvnitř něj vykládaný meč zažil a jiskřil.
"Tohle je ozdoba?"
"To je pravda."
Tak blízko meče se začala cítit o mnoho lépe. Ale Youko se místo toho soustředila na muže. Položil ruku na rukojeť. Notak, pobízela ho, zkus to a vytáhni ho. Ten muž v polích jej nebyl schopen vytáhnout. Keiki říkal, že pouze ona může tasit meč. Možná byla pravda, že nikdo mimo ní nemohl, ale chtěla si být jistá.
Dal do toho všechno. Rukojeť se nehla ani o píď.
"Prosím, vrať mi ho."
Vysmál se její prosbě. "Jak sem řikal, dává se úřadům. Mezi námi, k ničemu ti nebude, s hlavou useklou. Můžeš chtít vidět, jak chceš, ale nemůžes s očima zavřenýma."
Youko skousla ret. Kdyby neměla provazy, už by byl její. Možná by jí Jouyuu pomohl, pomyslela si. Ale ať se snažila, jak chtěla, provazce nikde. Ani Jouyuu ji nedokázal dát nadpřirozenou sílu.
Když překotně přemýšlela, jak se zbavit provazů a dostat se k meči, záblesk zlata upoutal její zrak.
Povoz jel po horské cestě. Mezi řadami elegantně uspořádaných stromů v temném lese poznala povědomou barvu. Otevřela oči ještě více. V tu samou dobu Jouyuu vyslal pocit své přítomnosti skrz kůži.
Někdo v tom lese byl. Někdo s dlouhými zlatými vlasy, bledým obličejem, dlouhým šatem připomínajícím kimono.
Keiki.
Ve chvíli, kdy Youko zašeptala jeho jméno, hlas, který nebyl její, se rozlehl v hlavě.
Taiho.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat