Jestli to tak bolí, mohlo by být v mžiku po všem.
Opičákova slova jí tížila na srdci. Nemohla je vypudit z mysli. Ani odtrhnout oči od meče, jež jí ležel na kolenou. Ležel tam, chladný a tvrdý, zářící v nepatrném světle.
Jestli to tak bolí . . . .
Nesnesla další pomyšlení na ta slova. Zatřásla hlavou a zahnala je. Nemohla se vrátit. Nemohla pokračovat. Prostě tam seděla a zírala na chladný kov.
Po chvíli začala čepel vyzařovat slabé, ale postřehnutelné záblesky. Rozšířily se jí oči. Pomalu se bílý obrys meče ponořil do temnoty. Youko ho zvedla a přidržela před očima. Meč teď vrhal zářivý jas. Čepel dvoubřitého meče byla široká jako její dlaň. Věnovala pozornost podivným barvám tančícím po její délce nahoru a dolu.
Pochopila, že je to obraz něčeho, co ukazuje sám meč. Nejdříve si myslela, že to byla ona, ale uvědomila si, že ne. Když se podívala zblízka, viděla siluetu někoho, kdo se hýbal.
Zaslechla povědomý zvuk. Čistý a pronikavý zvuk vody, kapky dopadající na hladinu klidné hladiny. Když se soustředila, zjevení meče bylo zřetelnější. Byly slyšet zvuky a obraz se zaostřoval, jako by se zvolna ustálily vlnky na povrchu jezírka.
Byla to žena, žena chodící po pokoji.
Youko při tom pohledu vydechla. Oči se jí zalily slzami.
"Mami . . . . "
Byla to pravda. Osoba, na kterou se dívala, byla její matka, a pokoj, do kterého hleděla, byl její vlastní. Tapetový vzor na bílém podkladu, záclony se vzorem malých kytiček. Patchwork přikrývka na posteli. Látkové panenky na polici. Na jejím stole Dlouhá zima od Laury Ingalls Wilderové.
Matka chodila bezcílně po pokoji, tu a tam se dotýkala jejích věcí. Zvedla knihu, prolistovala ji, otevřela zásuvku, možná aby se podívala dovnitř, ale místo toho si sedla na postel a povzdychla si.
Mami . . . .
Vypadala unaveně. Chmurný výraz na jejím obličeji zabolel Youko u srdce. Opravdu se o ní bála. Uplynuly dva dny ode dne, kdy Youko zmizela. Ani jedinkrát nepřišla pozdě na večeři, aniž by předem neohlásila, kde je.
Matka zvedala látkové panenky usazené v řadě na posteli jednu za druhou a jemně je hladila. Pak si lehla na záda hlavou k čelní pelesti a tisknouce panenku, přemohly jí tlumené vzlyky.
Youko si nemohla pomoci. "Mami!" zavolala, jako by byla u sebe v pokoji s ní.
Jakmile promluvila, obraz zmizel. Přišla k sobě. Znovu zaostřila. Vše, co viděla, byl meč. Zářivé světlo bylo pryč, v čepeli nic neviděla. Zvuk padající vody utichl.
"Co to bylo?"
Na co se to, pro všechno na světě, dívala. Vypadalo to tak opravdově. Znovu si před sebou přidržela meč. Ať se jakkoli soustředila, obraz se neukázal. Ani vodu neslyšela.
Zvuk padající kapky vody.
Vzpomněla si.
To byl ten zvuk, který slýchávala ve svých snech. Snech, které se jí zdávaly celý měsíc. Doprovázel je stále ten samý pronikavý zvuk. Ty sny se staly realitou. Ale co ty vize, které právě viděla? Čím více o tom přemýšlela, tím méně jí to dávalo smysl. Zatřásla hlavou. Ne, viděla ji, protože chtěla tak naléhavě domů.
Pohlédla směrem, kde zmizel opičák.
Nemůžeš zpátky. Byla to past.
Kdyby to byla pravda, všechny její naděje by zmizely. Ale to nebyla past. Určitě, i kdyby jí Keiki nemohl pomoci, neznamenalo to, že jí opustil.
Ne . . . neviděla mu dobře do obličeje. Mohla se splést. Možná to vůbec nebyl on.
"To musí být ono."
Vypadal jako Keiki, ale nebyl to on. Lidé tu mají různě barevné vlasy. Myslela si, že je to Keiki, protože byl blonďatý, ale neviděla přímo jeho tvář. A teď, když o tom tak přemýšlela, postava, kterou viděla, byla o něco menší.
"Jo, jasně, tak to bylo."
Nakonec to nebyl Keiki. Keiki by ji prostě takhle neopustil. Byla si jistá, že kdyby ho našla, mohla by zase domů.
Pevně sevřela jílec. Několikrát ji přeběhl divný pocit po zádech.
"Jouyuu?"
Jako by se její tělo probudilo. Odstranila kabátek z meče a odhodila stranou. "Co se děje?" zeptala se a nečekaje odpověď se rozhlížela po okolí. Tep se jí zrychlil.
Něco se k ní blížilo. Podrost suše šustěl. Další věc, kterou slyšela, bylo zavití, jako když pes všem ostatním ukazuje, kde má své teritorium.
Ti psi.
Stejní, kteří na ní zaútočili?
V každém případě byla v jasné nevýhodě - bojovat v noci. Podívala se za sebe. Musela najít místo, kde bude alespoň trochu více světla. Vydala se na cestu opatrnými kroky, spoléhaje se na Jouyuu a jeho pohotovou ochranu. Dala se do běhu. V tu samou chvíli se za ní z podrostu vyřítilo něco velkého a běželo po jejích stopách.
Youko běžela skrz temný les. Její pronásledovatel mohl být dostatečně rychlý na to, aby ji dohnal, ale buďto nebyl dost rychlý a nebo nebyl dost chytrý. Jak běžela od stromu ke stromu, slyšela jeho těžké tělo kymácející se ze strany na stranu a občasné zadunění, jak tvrdě narazil do kmene.
Běžela ke světlu ohraničujícímu les.
Objevila se na mýtině, která vyčnívala z odlesněné strany hory, ponořené do bílé měsíční záře. Otevřel se pod ní pohled na dlouhé čnící pohoří. Nadávaje, že to není rovné a otevřené pole, otočila se a zaujala postoj. S velkým rachotem vyrazil obrovský stín na paseku.
Připomínal velkého býka s dlouhou huňatou srstí, jež se při jeho dechu vlnila. Zavrčel na ní jako dobrman.
Necítila ani paniku, ani překvapení. Srdce utíkalo, dech ji pálil v hrdle, ale jakýkoli strach, který by mohla cítit k tomu zvířeti, zmizel. Zaměřila pozornost na Jouyuu a jeho našeptávání. Byla naplněna řevem moře. Avšak stále se nemohla zbavit myšlenky, Bože, jak já nesnáším být celá zašpiněná krví.
Ztratila pojem o čase. Měsíc vystoupal vysoko na oblohu. Stříbrný meč zářil v čistém měsíčním světle.
A pak, pod noční oblohou, byl obarven na černo. Tři další seky a zvíře padlo na kolena. Jak se přiblížila a udělila mu coup de grace, viděla jak ji obklopuje stále více a více rudých očí zářících v temnotě.
Šla jen za světla. Nesčetně krát odrážela útočící youmy.
Ta stvoření nerada denní světlo. Takže na ní doráželi znovu a znovu celou noc. Přestože to nebyl jeden nekončící boj, drahokam nebyl schopen zahnat její prohlubující se vyčerpání. Když denní světlo zaplavilo opuštěnou cestu, zarážela špičku meče do země a používala ho jako hůl. Chůze nesnesitelně bolela.
Jak se rozednívalo, útoků ubývalo. S prvními slunečními paprsky naprosto ustaly. Chtěla se svalit tam na okraji stezky, ale bylo by příliš nebezpečné, kdyby tu na ní někdo narazil. Vlekla bolavé údy a doplazila se mezi stromy, které lemují cestu a našla měkké místo. Sevřela meč na hrudi a upadla do hlubokého spánku.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat