Když se ohlédla, aby ho viděla na vlastní oči, uslyšela zvláštní skřek. Meč jí byl vložen do daně. Zprvu si ho to nevšimlo. Otočila se ke zdroji křiku a viděla obrovské rozpětí křídel, které nad ní kroužilo a vzápětí se snášelo k ní.
Vykřikla strachy, uvědomujíc si, že nemá, kam utéct. Pták se na ní snášel rychleji, než by mu se mu dokázala vyhnout. Meč svírala zbytečně. Netušila, jak ho použít. Utkat se s tím zvířetem? To bylo absurdní. Neuměla se jím bránit.
Vytasené ptačí drápy ji zakryly zrak. Chtěla zavřít oči, ale nemohla.
Bílá, rychlostí rozmazaná věc, se náhle objevila přímo před ní, následována silným a těžkým zvukem dvou kamenů narážejících na sebe. Těžký dráp, zářící jako čepel sekery, zastavil přímo před jejím obličejem. Zastavila ho mečem, napůl vytaženým z pochvy, nastaveným před sebe, drže ho oběma rukama.
Neměla čas ptát se sama sebe, jak to udělala.
Její ruka, sama od sebe, vytasila celou čepel. Nezastavujíce, pokračovala v pohybu a ohnala se po ptačích nohách. Stříkal na ní teplý proud světlé krve.
V otupělém překvapení byla schopna přijít jen na jedno, tohle nedělám já. Její ruce a nohy se hýbaly sami od sebe, sekajíc do křídel a nohou Kochou, který kolem nich zmateně kroužil.
Stále více krve jí smáčelo, smáčelo oblečení. Teplá tekutina ji stékala po obličeji, zatékala za límec košile. Otřásla se odporem. Ona - nebo spíše její nohy - ustupovaly, uhýbaly.
Příšera vyletěla na oblohu, otočila se a snesla se na ni. Sekala do křídel. S každým pohybem cítila chladné úponky, vlnící se skrz ní.
To je ta věc, Jouyuu.
Pták se zraněnými křídly zakvílel a narazil do betonu. Vzápětí se Youko dostavila na scénu. Jouyuu to dělá, věděla to, to on hýbe s jejíma rukama a nohama jako s loutkou.
Obrovský pták se svíjel v agónii, bušil křídly o zem a chňapal po ní. Bez zaváhání zaútočila. Vyhýbajíc se jeho útokům, prosekala si cestu k jeho tělu. Brzo byla pokryta sraženou krví. Vše, co vnímala, byl ohavný pocit v jejích rukou, které způsobovalo každé seknutí oddělující maso od kosti.
Zajíkala se odporem, ale nemohla se zastavit. Ignorovala chrlící krev, zasekávala a vytrhávala meč, razící si cestu hluboko skrz ptačí křídlo, oddělujíc ho od těla. Otočila se na místě, tváří v tvář ječící a slintající hlavě.
"Prosím, přestaň!"
Obrovsný pták plácal svým zraněným křídlem, ale byl neschopen zvednout své tělo ze země. Youko se vyhnula jeho křídlu a bodla do jeho trupu. Zavřela oči, aby neviděla, co dělá, ale i tak cítila slabý odpor v jejích rukou, jak čepel zajížděla do tuku a tkáně. Vytáhla ji, protočila meč v ruse a sekla do ptačího krku.
Zvířecí páteř zastavila jeho plynulý pohyb. Vytáhla ho, stříkajíc na sebe maso a krev, a sekla znova, oddělilujíc hlavu čistě od těla.
Až poté co očistila meč o ptačí, stále jestě chvějící se, peří, získala nad sebou opět plnou kontrolu.
Zakvílela úzkostí a odhodila meč nejdále, co mohla.
Youko se naklonila přes hranu vlnolamu a zvracela. Plačky se spustila mezi betonová ramena čtyřnožky a skočila do moře. Bylo uprostřed února. Voda byla jako žiletky. Ale její jediná touha byla smýt s obličeje tu krvavou špínu.
Když se jí vrátily smysly, třásla se tak, že se jen stěží vydrápala na násep vlnolamu. Když pod sebou konečně cítila pevnou zem, rozbrečela se. Brečela strachy a odporem, brečela, dokud jí neochraptěl hlas, dokud ji nezbyla jediná slza.
"Jste v pořádku?" zeptal se Keiki.
"Cože jestli jsem?"
Jeho hlas postrádal jakoukoli emoci. Pokračoval, "Ten nebyl jediný. Přicházejí další."
"A?" Její tělo bylo otupělé. Jeho varovaní s ní ani nehlo. Dívala se mu do obličeje. Už k němu necítila žádný strach.
"Jsou silní a vytrvalí. Jestli vás mám chránit, musíš jít se mnou."
"Zapomeň na to."
"Chováte se nerozumně."
"Chci domů."
"Ani váš domov není bezpečný."
"Nestarám se. je mi zima. Jdu domů. Ty příšery, jsou celý tvoje. Můžeš je mít všechny." Youko na něj zlobně pohlédla. "A toho Jouyuu dej pryč!"
"Budete ho potřebovat."
"Nebudu. Jdu domů."
"Ty hloupá ženo!" Vybuchl zlostí, až to Youko překvapilo. "Chceš zemřít? Nerozumím ti. Jestliže nechceš zemřít, pak musíš jít se mnou!"
"Sklapni!" Ječela na něj Youko. "Sklapni už sakra!" Jedinkrát v životě někomu nikdy nic takového neřekla. Zvláštní radost se jí vzedmula v hrudi. "Dělám, co chci a já nechci být součastí ničeho z tohohle. Jdu domů."
"Neposloucháš, co říkám."
"Jdu domů." Odmítajíc meč, který jí byl nabízen. "Nepřijímám od tebe žádné rozkazy."
"Nerozumíte nebezpečí!"
Youko odpověděla s tenkým úsměvem. "No, mně to je to jedno. Co to znamená pro tebe?"
Odpověděl s lehkým zavrčením, "Pro mě to znamená vše."
Přikývl, když procházela kolem. Než byla schopna zareagovat, dvě bílé ruce ji obejmuly a zmocnily se jí.
"Co děláš?"
Napnula se, aby se podívala přes rameno. Byla to žena s křídly, která jí prve přinesla meč. Znehybnila jí ruce a meč jí vložila do náruče.
"Pusť mě!"
Keiki řekl, "Jsi má paní."
"Cože jsem?"
"Jsi má paní. Za jiných okolnosti bych plnil bych jakýkoli příkaz, ať už by byl jakýkoli. Musíte mi odpustit. Až bude zajištěna vaše bezpečnost, poskytnu vám jakékoli informace, které si budete žádat. Jestliže si přejete vrátit se domů, i to se pokusím splnit."
"Kdy jsem se proboha stala tvojí paní?"
"Na to teď není čas," Odpověděl jí chladným pohledem. "Rád bych viděl, kdyby někdo, jako jste vy, odstoupil, ale to není na mém rozhodnutí. Nemohu vás zavrhnout. To nejlepší, co mohu udělat, je snažit se vyvarovat se vtažení dalších nevinných do této záležitosti. Jestliže k tomu bude třeba užít sílu, užiji ji. Kaiko, vem ji."
"Pusť mě!"
"Hankyo," Keiki přivolal. Zvíře srsti mědi se vynořilo ze stínů. "Musíme se odtud dostat pryč. Je plné pachu krve."
Jako další se objevil obrovský panter zvaný Hyouki. Žena, stále tisknouce její ruce, nasedla obkročmo na zvíře podobné panterovi a Youko usadila před sebe. Keiki nasedl na Hankyo.
Youko na něj naléhala. "Prosím, nedělám si legraci. Vem mě domů! Vem si ze mě tu věc!"
"Nepřekáží ti, nebo ano? Teď, když te plně ovládl, neměla bys znovu cítit jeho přítomnost."
"Nezajímá mě, jestli to cítím, nebo ne! Dej to pryč!"
Keiki oslovil Jouyuu. "Neobjevuj se. Buď, jako bys nebyl."
Neodpověděl.
Keiki přikývl. Youko měla těžko čas chytnout se ženiných paží, aby se udržela, když zvíře napnulo stehna a skočilo vpřed. "Zastav!" křičela.
Stvoření podobné panteru jí nevěnovalo pozornost. Bez námahy stoupalo oblohou, běžíc skrz vzduch a získávalo stále větší rychlost. Kdyby neviděla zemi, která se od ní vzdalovala, jako by padala, nevěřila by, že se nehýbají.
Zvíře cválalo jako ve snu, dále a dále pryč od pobřeží, jež poskytovalo poslední náznak města pod nimi, které zahalovalo padající šero.
Co jsou to betonové čtyřnožky? Pro ty, co ještě nebyli u moře, obrázky se stavby:
http://www.sys.com.my/nbw02.jpg
http://www.sys.com.my/nbw03.jpg
http://www.sys.com.my/nbw05.jpg
Žádné komentáře:
Okomentovat