Seděla tam zírajíc na moře, dokud slunce nevyšplhalo vysoko na oblohu. Jaký svět to je? Kde to byla?
Dostali se sem skrz kruh měsíční záře. Tomu samotnému se dalo těžko uvěřit. Každopádně, zachytit takto měsíční paprsky, se zdálo stejně nepravděpodobné, jako zachycení slunečního světla.
A pak ty byl Keiki a všechny ty podivné stvoření, která nepatřila k žádnému druhu na Zemi. Museli přijít z tohoto světa. Pouze to jí dávalo smysl.
Na co myslel, když jí sem bral? Říkal, že to bylo nebezpečné, říkal, že jí ochrání. Přesto byla tu. Co chtěli? Proč na ní zaútočili? Bylo to jako z noční můru, stejný sen, který měla přes měsíc.
Od začátku, od té doby, co ho potkala, nic z toho nedávalo smysl. Věděla jen jedno: byla ztracená. Objevil se odnikud, bez zaváhání zatáhl jí do tohoto divného světa, aniž by vzal zřetel na její život. Nebylo by to tím, že ji nenáviděl, tím si byla jistá. Ale kdyby se nikdy nesetkali, nemusela by zabít všechny ty tvory.
Takže by nemohla říct, že jí chyběl. Jednoduše neznala nikoho, na koho by se mohla obrátit a on se pro ni nevrátil. Možná se něco stalo během boje, takže se pro ni nemohl vrátit. Ať už byl důvod jakýkoli, jen se tím pro ni věci zhoršily.
Proč se tím musím zabývat?
Protože to nebyla její chyba. Byla to jeho chyba. Byla to jeho chyba, že po ní ty monstra šla. Nepřítel je u bran, řekl hlas v kanceláři zástupce ředitele. Ale to neznamenalo, že to byly její nepřátelé. Neměla důvod, dělat si z nich nepřátele.
A to, že jí říkal lorde. Taky o tom přemýšlela. Protože byla jeho paní, jeho protivníci šli po ní, nikoli po něm. Musela použít meč, aby se bránila, a skončila tady.
Nikdo jí neudělal něčí paní.
On si všechno vymyslel. Nebo udělal chybu, opravdu hloupou chybu. Řekl, že jí hledal. A když někdo hledá svého krále nebo něco takového, takhle to nezpacká.
"Tak koho chráníš teď?" hořce se ptala sama sebe. "Je to tvoje chyba, ne moje."
Stíny se prodlužovaly. Youko se zvedla. Sedět tam, a stěžovat si na Keikiho, nic nevyřeší. Rozhlížela se doprava a doleva, nemohla ale najít mezeru mezi stromy, kterou přišla. No co, řekla si a vešla do lesa. Neměla kabát, ale nebyla jí zima. Muselo tu být teplejší podnebí, než kde žila.
Les vypadal, jako by se skrz něj prohnal tajfun, polámané větve ležely všude. Nebyl hluboký a než se nadála, zjistila, že je na hranici širého mokřiny.
Nebyla to mokřina, ale rýžové pole. Přímo před ní vedla nad hladinou vody hráz. Na hladině zakalené nádrže viděla malé zelené odfoukané rostliny. Za rýžovými poli , hrstka domků tvořila malou vesnici. A za ní, příkrý svah hory.
Žádné telefonní nebo elektrické sloupy. Žádné televizní antény. Střechy domků byly vyrobeny z černých tašek, zdi ze žluté vepřovice. Vesnice byla dokola lemována řadou stromů. Většina z nich byla vyvrácená.
Youko si položila ruku na hruď. S velkou dávkou úlevy vnímala okolí. Nebyl to pohled na budovy nebo podivnou krajinu, kterou více méně očekávala. Tohle může být jakákoli zašlá venkovská vesnička, které se v Japonsku vyskytují.
Nějaký kus od ní zahlédla postavy několika lidí pracujících na rýžových polích. Neviděla detaily, ale nevypadali jako příšery.
"Och, díky Bohu!"
Zvolání se jí podvědomě náhle dralo na rty. Stále se vyrovnávala ze zarážejícího pohledu na černé moře hvězd. Ale konečně tu bylo něco uklidňujícího a známého. Kdyby ignorovala nepřítomnost telefonních sloupů, mohla by předstírat, že je to obyčejná japonská vesnice.
Zhluboka se nadechla. Rozhodla se na ně zavolat, a čekat, co se stane. Nezamlouvala se jí myšlenka na mluvení s lidmi, které v životě neviděla. Ani nevěděla, jestli mluví stejným jazykem. Ale jestliže chtěla pomoc, neměla moc na výběr. Částečně, aby si dodala odvahy, částečně, aby se uklidnila, řekla nahlas, "Vysvětlím svoji situaci a zeptám se, jestli někdo neviděl poblíž Keikiho."
Myslela si, že je to to nejlepší, co může udělat.
Youko se vrátila na hráz, kterou předtím viděla a vydala se po ní k lidem na poli. Jak se přibližovala, začalo být patrné, že to nejsou vůbec Japonci. Mezi nimi byla hnědovlasá žena a červenovlasý muž. Většina jí nějak připomínala Keikiho. Jejich rysy a vzrůst nebyly bělošské/Kavkazské. Jejich zvláštní vzezření způsobovaly hlavně barevné vlasy. Mimo to vypadali docela normálně.
Oblečení nebylo tak odlišné od tradičního japonského oděvu. Všichni muži měli dlouhé vlasy sepnuté vzadu. Lopatami prokopávali hráz.
Jeden z nich vzhlédl. Viděl Youko a ukázal na ní. Křičel něco, čemu nerozuměla. Asi osm mužů a žen se otočilo a podívalo na ní. Youko je pozdravila lehkou úklonou. Nevěděla, co jiného dělat.
Černovlasý muž, třicátník, vyšplhal na násep hráze. "Odkud si?" ptal se.
Youko vyslechla otázku se značnou mírou úlevy. Mluvili stejným jazykem. Málem se začala smát. Nebylo to tak špatné, jak si myslela.
"Byla jsem tam, u útesu," odpověděla.
"Útesu? Já se ptám, z jakého města si?"
Tokyo, chtěla odpovědět, ale rozmyslela si to. Rozhodla se jednoduše vysvětlit svojí situaci, ale teď pochybovala, že jí vůbec uvěří. Jak tam stála a snažila se vymyslet, co říct, muž na ní doléhal, "Ty nejsi odtud, co? Přišla si od oceánu, co?"
Popis byl dost blízko pravdě. Youko přikývla. Muži se rozšířili oči. . "Jo, vás je. Opravdový problémy, víš, vždycky se z ničeho nic objevíte."
Zakřenil se na ní, jako by chápal něco, co ona ne. Zíral na ní, posměšně, dokud jeho zrak nepadl na meč, který držela u boku. "Hej, co to tam máš? Vypadá důležitě."
"Někdo . . . mi ho dal."
"Kdo?"
"Jmenuje se Keiki."
Muž se přiblížil. Youko o krok ustoupila.
"Určitě je těžkej. Neboj. Postarám se ti o něj."
Pohled do jeho očí ji neuklidnil. Ani se jí nelíbilo, jak mluvil. Přitiskla si meč k hrudi a zakroutila hlavou. "To je v pořádku. Kde to jsem? Co je to za místo?"
"Tohle je Hairou. Slečinko, upřímně, nechcete s tak nebezpečnou věcí mávat, především, když ani nevíte, kde ste. Podej mi to."
Youko znovu ustoupila. "Říkali mi, abych ho nikomu nedávala."
"No tak, vzdej to."
Zachvěla se pod tíhou jeho příkazu. Neměla odvahu, říct mu ne. Neochotně mu ho podala. Ćhňapnul po něm a začal prohlížet. "Jo, pěkná prácička. Chlápek, od kterýhos to dostala, musel bejt zazobanej."
Další muži a ženy se kolem nich shlukli. Někdo se zeptal, "Ona je jedna z těch kaikyaku?"
"Jo, Koukni, co přinesla. Musí to stát jmění." Chtěl vytáhnout meč z pochvy. Jílec se ani nehnul. "Takže je to jen drahá hračka!" Zasmál se a zastrčil meč za opasek. Natáhl se a chytil Youko za zápěstí.
"Au! Pusť mě!"
"Nemůžu. Všechny kaikyaku se posílaj k místodržícím. Takový sou rozkazy." Zatahal jí ruku. "Běž už. A nic nezkoušej." Dodal hlasitě, až to slyšeli všichni, a vláčel jí za sebou. "Hej, ocenil bych tu nějakou pomoc."
Bolela jí ruka. Ani se nezamýšlela nad jeho pravými motivy, a ani kam jí to vedl. To, co chtěla, bylo dostat se z jeho sevření.
Ihned poté, co jí napadla tato myšlenka, chladný pocit se rozlil do jejích rukou a nohou. Uvolnila ruku z jeho sevření. Její ruka, sama od sebe, sáhla po meči za mužovým pasem a s obojím, mečem i pochvou, se vrátila. Odskočila od něj.
"Sakra! Pozor! Má meč!"
"Co? To je jen ozdoba. Hej, holčičko, uklidni se a poď s náma."
Youko zatřásla hlavou.
"Chceš, abychom tě tam celou cestu táhli? Co? Přestaň bláznit a pohni zadkem."
"Nikdy."
Sbíhalo se kolem více lidí. Muž k ní udělal krok. Youko vytáhla meč z pochvy.
"Co to k sakru!"
"Nepřibližujte se . . . prosím."
Všichni se zastavili. Youko je přejela pohledem a ustupovala. Jakmile se otočila a dala se na útěk, uslyšela za sebou kroky.
"Nepronásledujte mě!" křičela, ale jakmile se podívala dozadu a viděla je přibližovat se, postavila se a zvedla meč, tělo připraveno k boji. Krev jí šuměla v uších.
"Přestaň," říkala si.
Udělala výpad na nejbližšího muže, který se na ni řítil.
"Jouyuu, přestaň!"
Bylo zbytečné ho přemlouvat. Špička meče ve vzduchu kopírovala elegantní oblouk.
"Nezabíjím už nikoho dalšího!"
Zavřela oči. Okamžitě se pohyb jejích rukou zastavil. V tu samou chvíli jí někdo skočil na záda, vytrhl jí meč z ruky tvrdě jí srazili na zem. Začaly jí téct slzy z očí, spíš úlevou než bolestí.
"Hloupá holka." Bouchali do ní, rýpali a kopali, ale nebylo to nesnesitelné. Někdo ji vytáhl na nohy a zavázal jí ruce za zády. Nebránila se. Prosila sebe, Jouyuu, nic nedělej.
"Poďme ji vzít zpátky do vesnice. A taky radši vemem ten meč místodržící."
Oči měla stále pevně zavřené, takže ani nepoznávala, kdo to řekl.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat