Dva dny šla, doprovázena pouze opičákem. Chtěla se jen dostat co nejdále od Hairou a Kasai a nezáleželo ji na tom, kam dojde.
U každé městské brány hlídali stráže a pocestní byli pečlivě prozkoumáni. Asi se doslechli, že se v Kasai objevila uprchlá kaikyaku z Hairou. V menších městech bylo nemožné splynout s davem ostatních přicházejících a dostat se přes stráže.
Neměla na výběr, musela chodit po hlavních cestách a spát v noci v polích. Třetího dne dorazila do města jestě většího nez Kasai, obehnáno vysokými hradbami, zesílenými o další nižší zdi. "Hrad Takkyuu," děl nápis nad branou. Toto je tedy hlavní provinční město*.
Obchody měli obchodníci vyrovnány podél cesty k městské bráně. V ostatních městech se od hradeb dále rozkládaly pole a farmy. Zde v Takkyuu, cestující obchodníci vytvořili tržiště mimo městské hradby a stany pokryly pole. Prodávající a kupující blokovali cesty kolem města.
V neuměle postavených stanech si mohl každý vybrat. Když se prodírala tlačenicí před branou, Youko nakoukla do stánku s hromadami oblečení. Zdálo se jí, že by byl dobrý nápad koupit si nějaké pánské oblečení. Cestovat sama jako mladá dívka by přineslo jen problémy. S pomocí Jouyuu bylo jednoduché se z něj dostat, ale stále je lepší se tomu radši vyhnout.
Oblečení, které si Youko koupila, bylo vyrobeno z tuhého materiálu, připomínajícího plátno. Tunika bez rukávů dlouhá ke kolenům a krátké kalhoty. Takové oblečení mohla vidět jak na farmářích, tak na chudých lidech nebo uprchlíků z Kei, včetně žen.
Převlékla se kousek stranou od cesty, kde na ní neviděli. Během půl měsíce ztratila veškerou oblost těla natolik, že jí pohodlně padlo pánské oblečení, což nebylo tak zlé.
Youko měla ze svého hubeného těla smíšené pocity. Ruce a nohy si prošli tvrdým a krutým tréningem. Vychrtlost jen zvýrazňovala tvar jejích svalů. Doma, v jejím bývalém světě, přistupovala k pokojovým vahám s velkým znepokojením. Dieta, kterou by nikdy sama nevydržela, jí nyní byla trestem. Bylo to opravdu vtipné.
Najednou si vzpomněla na modrou, námořnickou modrou, světlou indigovou. Barvu jeansů. Vždycky si jedny přála.
Když byla na základní škole, měla se zúčastnit sportovního dne. Chlapci a dívky se rozdělí do týmů a soupeří proti sobě. Protože se v sukni špatně pohybuje, přemluvila maminku, aby jí koupila jeansy. Ale když je viděl otec, byl zlostí bez sebe.
Tatínek si nemyslí, že by dívky měly nosit takové věci.
Ale všichni je nosí!
Tvému otci se nelíbí. Myslí si, že se nesluší, aby se dívka oblékala jako chlapci. Nepovolí ti to.
Ale budeme závodit. Když budu mít sukni, prohraji!
Prohrát s chlapci není nic, za co by ses měla stydět.
Ale . . .
Když se chtěla dál hádat, matka měla vždy nakonec navrch. Sklonila hlavu. Promiň Youko, ale budeš se muset otci omluvit.
Tak se omluvila a jeansy se vrátily do obchodu.
To nechci.
Měj trpělivost, Youko.
Ale proč jsem se musela omlouvat otci? Neudělala jsem nic špatného!
Pochopíš to, až se vdáš. Takhle je to nejlepší . . . .
Youko vybuchla smíchem, když si na to teď vzpomněla. Kdyby ji teď otec viděl, viděla by výraz v jeho obličeji! Na sobě klučičí oblečení, meč při ruce, spí v polích, když nemůže spát v hostinci. Jak jednoduché bylo představit si ten rudý obličej, nedaleko od mozkové mrtvice.
Můj otec je takový druh člověka. Dívka by měla být okouzlující a cudná. To bylo nejdůležitější. A skromná, zdrženlivá a naprosto poslušná. Dívka nemusela být chytrá nebo silná. Dlouho tomu sama také věřila.
Řekla nahlas, "Ale to není pravda!"
Co dobrého jí to přineslo, být skromně a pokorně zatčena? Nebo skromně a pokorně být prodána do bordelu?
Youko sevřela svůj zabalený meč. Kdyby mohla jednu jedinou věc udělat jinak, bylo by to tehdy, když poprvé potkala Keikiho - aby měla trocu víc kuráže. Alespoň se ho zeptat, co to všechno znamená. Kam to jdou? Kudy, kam a kdy se vrátí? Kdyby to udělala, určitě by nebyla v takové šlamastice, v které je teď - v pěkný bryndě a beze stopy.
Nemohla si dovolit být slabá. Kdyby nenutila své tělo a mysl na pokraj sil, nepřežije.
Přežít.
Byla odhodlána přežít, chtěla se vrátit domů. Byly to jediné touhy, které si dovolila mít.
Oblečení, které dosud nosila, prodala obchodníkovi s obnošeným šactvem, společně s Takkinými věcmi, jež jí drobátko peněz vydělaly. S penězmi v ruce se vmísila do davu pohybujícího se k bráně. Nikdo ze strážných ji neodchytil. Když byla uvnitř, zamířila do středu města. Naučila se od Takki, že čím jsou hostince dále od brány, tím jsou levnějsí.
"Co to bude, mladíku?" zeptali se jí, když vcházela do hostince. Youko se pousmála. Většina zájezdních hostinců vedla i jídelnu. Bylo typické, když se zeptali už na prahu, co si kdo přál.
Youko se rozhlédla po místnosti. Z atmosféry jídelny se dalo o daném podniku hodně poznat. Nebyla ani pro bohaté, ani pro ty nejchudší.
"Máte volný pokoj?" zeptala se.
Hostinský jí věnoval zkoumavý pohled. "Jen pro tebe?"
Na její přikývnutí hostinský dodal, "Sto senů. Máš peníze, ne?"
Youko odpověděla ukázáním peněženky. Bylo běžné platit až při odchodu.
Měnou království byly ražené mince. Různé druhy kulatých a hranatých mincí. Čtvercové byly cennější než kulaté. Počítaly se v "senech" a jejich hodnota byla na nich vyryta. Zdálo se, že byly zlaté a stříbrné, ale neviděla žádné papírové peníze.
"Chceš jestě něco?"
Youko zavrtěla hlavou. Jediná věc, která byla zadarmo k pokoji, byl přístu ke studni. Všechno ostatní -- koupel, jídlo, pití -- bylo a la carte. Zjistila to behem cest s Takki, takže si už před branou koupila něco k jídlu.
Hostinský bryskně kývl a zavolal dozadu, "Hej, máme hosta. Ukaž mu jeho pokoj."
Pohotově se objevil starý muž a uklonil se v odpověď. Se strnulým úsměvem i pohledem, uvedl Youko k vnitřní části hostince. S úlevou, že dostala tak lehce pokoj, ho následovala.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat