Smečka psovitých šelem (zvířat) k ní přiběhla, stějná, jako ta, co na ní zaútočila na horské cestě. Máváním těžkým mečem se většiny z nich zbavila a brzo byla prosáklá/nasáklá/pokrytá krví (drenched in blood).
Jedno z nich na ní skočilo. Usekla mu hlavu. Najednou se ocitla v pokleku, s hlubokým kousnutím na levém lýtku. Necítila žádnou bolest, jako kdyby měla umrtvenou končetinu, až na kotník, ve kterém cítila intenzivní bolest (as if the limb were numbed, though from the ankle down the pain was intense). Podívala se na krví potřísněnou nohu a pak na cestu, hledaje zbylé nepřítátele. Zbyl poslední pes.
Toto zvíře bylo větší než všechna ostatní . Rozdíl ve fyzické síle byl také zřejmý. Uštědřila mu dva jisté seky a zdálo se, že je ani necítil.
Šelma se přikrčila nízko k zemi. Youko si odměřila jejich pozice a upravila uchopení meče. Zbraň se téměř stala prodloužením jejího vlastního těla, avšak byla tak těžká, že těžko udržela špičku na cíli. Cítila nevolnost hraničící s závratí. Začalo se jí zatemňovat vědomí(zrak).
Sekla mečem po stínu, který se na ní vrhl. Čepel ho ani tak nesekla, jako spíše plácla. Využila všeho, co jí Jouyuu mohl dát, nedokázala uštědřit další ránu.
Pohlavek, jež mu uštědřila mečem, jen vyvedl zvíře z rovnováhy. Prakticky ihned byl zase na nohách, vystartoval proti ní. Mířila na čenich, jediné, co mohla dělat, bylo namířit meč dopredu.
Špička meče párala šelmě hlavu. Zároveň se jeho drápy zaryly do jejího ramene. Srážka otřásla mečem a vypadl jí. Podařilo se jí znovu ho chytit a s výkřikem se obrátila k padlému zvířeti a sekla vší silou.
Vyčerpaná, vrávorala kupředu a zhroutila se. Podařilo se nějak probodnout mečem jeho krk. Meč byl zabodnutý až do země skrz černou srst. Temná krev zabarvila zem kolem a konec čepele.
Youko se nemohla pohnout z místa, kam spadla, ale to nemohl ani nepřítel. Oba dva leželi ani ne yard od sebe. Oba zvedli hlavy a opatrně zkoumali jeden druhého /nesnáze toho druhého.
Její meč byl zabodnut do země. Její protivník vydechl pěnu krve.
Vyměnili si krátké pohledy. Youko se pohnula první. Uchopila rukojeť slabýma rukama a, se špičkou v zemi, zatlačila celou svoji vahou.
Za chvíli se protivník vzepjal a téměř okamžitě padl.
Podařilo se jí vytáhnout meč ze země. Svou oporu. Přiblížila se k němu, klesla na kolena, nechala klesnout meč.
Zvedl hlavu a zavyl v přívalu krvavé pěny. Tlapy slabě škrábaly po zemi. Nemohl se postavit. Držela meč oběma rukama a namířila na krk, nechala váhu meče, ať činí svou práci. Čepel, lesklá krví a tukem, se zabořila do srsti. Zvíře napjalo drápy, zmítalo nohama.
Vychrlil další krev, téměř se zdálo, že něco zamumlal.
Poslední uncí síly, která jí zbyla, zvedla meč do výšky a nechala ho spadnout. Tentokrát se zvíře ani nezachvělo.
Meč se polovinou zabodl do krku toho tvora. Youko ho pustila a zvalila se na záda. Mraky visely nízko na obloze.
Poté, co chvíli ležela a dívala se na oblohu, polkla vzduch a vykřikla. Na boku pocítila palčivou bolest. Každý nádech jí drásal krk. Necítila ruce ani nohy, jako by jí je někdo amputoval.
Svírala drahokam, ale nemohla ani pohnout konečky prstů. Potlačovala pocit závratě hraničící s mořskou nemocí, pozorovala plynoucí mraky. Část oblohy byla zbarvena vybledlým, šíleně červeným západem.
Najednou dostala obrovské nutkání zvracet. Dala hlavu bokem a zvracela. Žluč páchnoucí rzí jí stékala po tváři. Zhluboka se nadechla, ale nemohla dýchat. Sevřely se jí vnitřnosti, dusila se, instinktivně se otočila a prudce se rozkašlala.
Jsem stále naživu. Pořád žiju. Zatím co jí bolestivý kašel drásal, tyhle myšlenky jí vířily v hlavě. Když se jí podařilo zase kontrolovaně dýchat, uslyšela slabý zvuk, kroky.
Och Bože! Nepřátelé byli stále kolem? Zvedla hlavu. Točil se jí celý svět a zatměl se. Hlava znovu padla na zem.
Nemohla vstát. Ale i v tom krátkém okamžiku se jí otiskl do mysli pohled na rozmazaný barvy.
Barva zlata.
Keiki!
Stále ležící na zádech, vykřikla, "Keiki!"
Samozřejmě, že jsi to ty, Keiki. To ty jsi poslal ty youmy.
"Proč? Řekni mi proč!"
Kroky už byly velmi blízko. Youko zvedla hlavu. Zachytila první pohled na nádherně nabarvené kimono. Pak zlaté vlasy.
"Proč . . . ?"
Na žádnou otázku nepřišla odpověď.
Zaklonila hlavu a zjistila, že to není jeho obličej. "Oh," řekla. Není to Keiki. Žena. Shlížela naní. Youko jí hleděla do očí. Zeptala se, "Kdo jsi?"
Byla to žena se zlatými vlasy, možná o deset let starší, než Youko. Na jejím útlém rameni seděl zářivě barevný papoušek. Její mimořádně krásný obličej byl plný smutku. Z její pozice na zemi se zdálo, že nemá daleko k pláči.
"Kdo jsi?" Zeptala se Youko chraptivým hlasem.
Žena se na ní podívala, ale nic neřekla. Slzy naplnily její křišťálově čiré oči.
"Co. . . . "
Pomalu zavřela oči. Slzy jí padaly po tvářích. Odvrátila pohled od Youko. Ta byla příliš zaražená na to, aby promluvila. Žena obrátila svoji pozornost ke zvířeti ležícímu vedle Youko. S výrazem plným zármutku, pomalu vykročila. Klekla si vedle mrtvoly.
Youko se mohla jen dívat. Nemohla promluvit, nemohla se pohnout. Celou dobu se snažila zvednout, ale nepohla ani prstem.
Žena láskyplně vztáhla ruku a pohladila ho. Špičky prstů se dotkly zrudlých chlupů, stáhla ruku, jako by se dotkla něčeho žhavého.
"Kdo jsi?"
Žena neodpověděla. Znovu natáhla ruku, sevřela rukojeť meče—čepel byla stále v jeho krku—vytáhla ji a položila na zem. Položila si jeho hlavu do klína.
"To ty jsi je posílala za mnou?"
Nepromluvila. Měla jeho hlavu na klíně, a hladila mu srst. Přepychové kimono bylo brzy zašpiněné sraženou krví.
"A co ti youmové, co mě až do teď napadali? Co proti mně máš?"
Zavrtěla hlavou, objímaje zvířecí hlavu. Youko zvedla obočí. Papoušek na rameni ženy zamával křídli.
"ZABIJ JI."
Ten ostrý hlas bezpochyby nepatřil nikomu jinému, než papouškovi. Youko se na něj zděšeně podívala. Žena otevřela oči, a udělala totéž.
"SKONČI TO UŽ."
Žena poprvé promluvila. "Nemohu."
"ZABIJ JI. DORAŽ JI."
Žena důrazně zavrtěla hlavou. "Prosím! To jediné nemohu udělat!"
"DÁVÁM TI PŘÍKAZ. ZABIJ JI."
"Nemohu!"
Papoušek zamával křídli a vyletěl do vzduchu. Kroužil kolem a slětěl k zemi. "PAK SI VEM MEČ."
"Meč je její. Bylo by nesmyslné jí ho brát." V jejím hlase se značila lítost a (snažná) prosba.
"PAK JÍ USEKNI RUKU." Papoušek mluvil hlasitým, ostrým hlasem. Prudce tloukl křídly. "SNAD PO TOBĚ MŮŽU CHTÍT ASPOŇ TO. USEKNI JÍ RUKU, AŤ NEMŮŽE POUŽÍVAT MEČ."
"Nemohu. V první řadě, nemohu použít ten meč."
"PAK POUŽIJ TENTO."
Papoušek doširoka otevřel zobák. Hluboko za kulatým jazykem se něco třpytilo. Youko nevěřícně pozorovala, jak papoušek vykašlal/vyzvrátil lesklou černou tyč. Před jejíma překvapenýma očima, kousek po kousku, pták vyvrhl celý japonský meč v černé pochvě.
"VEZMI SI HO."
Krásný(moc moc ženin by tu bylo) obličej zbělal zoufalstvím (zešedivěl). "Prosím, já vás žádám."
Znovu zamával křídli. "DĚLEJ!"
Jako kdyby ji fyzicky ublížil, zakryla si dlaněmi obličej. Youko ohmatávala zem (evidentne to bylo to jediné, co zvladla). Musela se zvednout a utéct. Avšak jediné, co mohla bylo hrabat prsty v zemi.
Otočila se k Youko, obličej zalit(vlhký) slzami.
"Stůj. (zastav je asi racionalnejsi, ale kdo by to v takovou chvili rikal, moc dlouhe slovo na člověka s polamanymi zebry?? - no evidentne je schona dlouhych konverzci, jak tak koukam c dalsich vetach...)" Její hlas byl tak chraptivý, že těžko slyšela sama sebe mluvit.
Žena vztáhla ruku k měči, který vyvrhl papoušek. Její ruce byly pokryté krví šelmy.
"To nedělej . . . co jsi za člověka?"
Ten papouček, co to bylo za věc? Jaká stvoření byla ta zvířata? Proč se jí to dělo?
Její rty se sotva pohly. Odpusť mi, Youko stěží slyšela její hlas.
"Prosím . . . ne."
Mířila špičkou meče na místo, kde její ruka ryla zem. I když to vypadalo zvláštně, to právě žena vypadala na to, že přepadne přes Youko, tak byla šedá.(As strange as it might seem, it was the woman who looked about ready to keel over, she was so gray. - uwaaaa, uz moc dlouho ctu anglicky text a porovnavam s ceskym. Nemuzu to ted dat do kupy...)
Když to papoušek viděl, přelétl nad ní a sedl si Youko na ruku. Jeho tlusté drápy se jí zabořily do masa. Z nějakého záhadného důvodu byl těžký jako kámen. Youko ho chtěla odehnat, ale nemohla se pohnout ani o píď.
Zakrákal, "DĚLEJ!"
Žena zvedla meč.
"Bože, ne!"
Youko se pokusila naposledy pohnout vší silou, která v ní zbyla, ale byla příliž slabá, papoušek příliž těžký a žena se přibližovala mečem rychleji, než se Youko mohla pohnout.
Necítila nic, jen úder (nárazu)/náraz.
Youko si ani nebyla jistá, jestli je stále naživu. Než se úder(sek-hmm uder? Nemel to bt sek?) mohl změnit v bolest, ztratila vědomí.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat