Ta noc byla tak zla jako všechny ostatní, skrz kterými prošla. Nohy jí pekelně bolely(She was dead on her feet). Chladný déšť jí ukradl tělesné teplo. Přirozeně, špatná noc pro lidi byla dobrá noc pro youmy.
Oblečení se na ní lepilo, omezovalo pohyb. Její ztuhlé a chabé končetiny by se nechovaly(nepracovaly), tak, jak by chtěla. Do pravé ruky se sice vrátil nějaký ten cit, ale těžko ho bylo dost. Držení meče bylo neobčejně/mimořádně obtížné. Ab toho neblo málo, rukojeť v dešti začla klouzat. Neměla ponětí, kolik protivníků se skrývalo v okolní temnotě. A ikdyž byli youmové, jež není útočí, v nevýhodě, bylo jich velmi mnoho.
Byla pokolena v blátě, pokrytá krví svých obětí a krev tekla z jejích vlastních ran. Jak déšť smýval krev a bláto, také odplavoval její poslední síly. Meč byl těžký, přítomnost Jouyuu slabá. Špička meče směřovala stále níže a níže s každým střetem.
Znovu a znovu se dívala k obloze očekávajíce rozednění. Noc vždy rychle minula, zatímco bojovala, ale právě tuto noc se na ní nepřátelé řítila v jednom nekonečném toku, který trval hrozivě dlouho. Stále znovu a znovu jí vypadával meč a dostávala rány, než ho znovu uchopila. Asi v t udoby, kdy konečně viděla první znaky rozbřesku, také uviděla siluetu jednoho z těch bílých stromů.
Youko se schoulila pod jeho větve. Tvrdý kmen jí tlačil do zad. Ale ten pocit, že je pronáslednována, ustal. Pod větvemi, zatímco sbírala dech, věděla, že tam stále jsou, čekají. Po chvíli se vytratily do deště.
Obloha se rozjasnila. Nepřátelé zmizeli. Začala ropoznávat obrysy okolí kolem hájku.
"Zvládla jsem to./přežila jsem. (I made it)"
Zhluboka se nadechla. Dešťové kapky jí padaly do úst.
"Já to vážně zvládla. (I actually made it)."
Nevěnovala pozornost svým pulzujícím, blátem zašpiněným ranám. Lehla si, chtila dech, pohlédla k obloze skrz bílé větve stromu a čekala, až přijde šedý den. Jak se jí uklidnil dech, začala jí být pořádná zima. Větve ji nechránily před deštěm. Musela se odsud vytratit a najít úkryt před deštěm, ale nepohla se.
Zoufale tiskla drahokam, jako by se snažila uložit více zvláštní energie, která jí hřála špičky prstů. Vynakládaje velké úsilí, přetočila se a vyplazila se zpod stromu a k dolní části srázu. Plazit se po mokré trávě neblo tak těžké/obtížné.
Snažila se, jak mohla, aby se držela poblíž cesty, ale uprostřed noci, hnána svými nepřáteli, nebyla s to předstvit si, jak daleko do hor se mohla zatoulat.
Postavila se s pomocí drahokamu a meče.
Byla si vědoma svých zranění. Chápala povahu kruté/silné bolesti, kterou cítila. Přesto, nebyla schopna určit její zdroj (where she hurt). S každým krokem se obrňovala proti vybočení kolena.
Částečným plazením sestoupila ze svahu a spočinula na úzké stezce. Nezdálo se, že by to byla hlavní cesta. Neviděla žádné vyjeté koleje, ani stopy kol. Byla sotva dost široká pro koňský povoz. Tohle byl konec. Padaje na kolena, zabořila prsty do kůry stromu, aby se podepřela, ale ruce její ruce jí byly malou oporou.
Celou dobu mířila ke špatné cestě. A teď se nemohla pohnout ani o píď.
Silně svírala drahokam v rukách. Nepředával ji ani teplo, ani sílu. Ať už ji dodával jakoukoli energii, byla ihned odplavena deštěm pryč. Klenot včerpal svou zázračnou moci.
Takže tady umřu, pomyslela si a zasmála se.
Ze všech svých spolužáků, pouze Youko zemře smrtí žebráka. Patřili do jiného světa. Vždy mají domovy, kam se mohou vrátit, rodiny, které by je chránily, budoucnost bez žízně a hladu.
Sáhla až na dno svých sil. A je to tu. Nechtěla to vzdát, ale ať se snažila, jak chtěla, nemohla pohnout ani prstem. Vydržela až do konce a rychlá smrt jí bude odměnou za všechno její snažení.
Ve zvuku děště byl vpleten vysoký, čistý tón. Zvedla oči. Slabé světlo zářilo z meče, ležícího vedle její tváře. Z místa, kde na zemi ležela její hlava, nemohla vidět meč samotný, ale mohla vidět vybledlé obrazy stoupající v páře z (pouring rain).
“A Youko Nakajima?“ zeptal se mužský hlas.
Zástupce ředitele seděl. Tu místnost nepoznávala.
"Youko byla laskavá a pracovitá studentka. Alespoň co jsem slyšel od učitelů, byla jedním z nejméně konfliktních studentů."
Zástupce ředitele s někým mluvil. Slyšela hlas druhé osoby. Zněl, jako by patřil mohutnějšímu muži.
"Takže jste neslyšel nic o tom, že by se zapletla s nesprávnými lidmi?"
"Stěží by se to ke mně doneslo."
"Stěží?"
Zástupce pokrčil rameny. "Youko byla příkladný student. Nikdy nám nezavdala důvod zajímat se o to, jaký život vedla, nebo zda někdy vystoupila z řady."
"Ve vaší skole se objevil divný člověk, není to pravda??"
"Ano, ale nezdálo se mi, že by ho znala. Ale pravdou je, že prostě nevím. Vždycky se zdálo, že některé aspekty její osobnosti nám zůstávaly skryté."
"Skryté?"
Odpověď zástuoce ředitele doprovodil zasmušilý výraz: "Tak jsem to úplně nemyslel. Nechte mě přeformulovat. Youko byla vynikající student. Vycházela jak se spolužáky, tak se svými rodiči, aspoň tak jsem to slyšel. Ale to prostě není možné."
"Není to možné?"
"Asi bych to neměl říkat, ale učitelé vidí žáka tak, jak se jim to hodí. Kamarádi dělají to samé. Rodiče vám řeknou to, co je pro ně nejlepší. Ti všichni si vytvoří svoji vlastní podobu studenta a aplikují ji na všechny ostatní. Avšak, názory těchto tří skupin se nikdy neschodnou. Student, snažící se vyhovět všem očekáváním svých učitelů i rodičů, by to shledal neúnosné. Dobré dítě pro mě nebo vás, se nemusí zdát doré někomu jinému. Dopadlo to tak, že Youko plnila očekávání tolika lidem, že se nikdy s nikým nesblížíla. Možná to bylo praktické, ale myslím si, že jí to nedalo nic víc než trochy pohodlí (convenience)."
"A co vy?"
Zástupce se zakabonil/zamračil. "Mluvím tu o intuici, chápete? Ale pro spoustu učitelů je těch pár těžko zvladatelných studentů – těch, na které musíte stále dávat pozor – to jsou ti, které si oblíbíte, zapamatujete. Vždck jsem si mslel, že je Youko dobrá studentka, ale asi bch si na ní po jejím ukončení studia už nevzpomněl. A na setkání po deseti letech bch neměl sebemenší ponětí o tom, kdo to je."
"Jistě."
"Ať už se Youko takto chovala schválně, nebo to byl jen výsledek jejího snažení udělat správnou věc, to nevím. Kdyby to dělala úmyslně, netuším, co by tím skrývala. A pokud ne, když si uvědomila, jaký život vedla, muselo jí to nějakým způsobem přijít jako nenaplňující/ohromně prázdný způsob života. Kdyby takto přemýšlela jak nakládala se svým životem, viděla tu bezvýznamnost/nicotu, nemslím si, že by bylo zarážející, kdyby chtěla prostě zmizet.
Youko na něj v údivu zírala. Obraz zmizel/se vytratil. Místo něj se objevila dívka, studentka, jedna z jejích bližších kamarádek.
"Slyšel jsem, že jste jedna z nejlepších kamarádek Nakajimy."
Ta na něj vrhla ošklivý pohled. "Ani ne. Nikdy jsme si nebyly tak blízko."
"Vážně?"
"Jo. Jistě, sem tam jsme prohodil pár slov ve škole, ale nikdy ne mimo ni, nikdy ne po telefonu. A tak to bylo pro většinu z nás. Všichni se tak chovají k holcem jako byla ona."
"Chápu."
"Takže, upřímně, toho o ní moc nevim. Ani o ní nemůžu řict nic špatnýho."
"Nemělas ji ráda?"
"Nebyla nijak zvlášť nesympatická, ale nebyla ani sympatická. Měla jsem takový pocit, že se vždycky jakoby snažila říct tu správnou věc, víte? Nebyla dost zajímavá na to, abych ji neměla ráda."
"Ale nepovídejte."
Další dívka se objevila a přímo řekla, že ji neměla ráda: "Youko, byla to malá falešná vlezdoprdelka/podlejzalka."
"Falešná?"
"Jo. Jako třeba, víte, když nekoho pomlouváte? Kdyby u toho byla, přikývla by a řekla by třeba, jo, já taky. Ale kdyby někdo jiný pomlouval nás, udělala by to samé. Vždycky byla taková - kam vítr, tam plášť. Proto jsem jí nemohla vystát. Není možný, aby někdo jako ona, měl opravdový přátele. Ale je pravda, že si jí člověk mohl dobře postěžovat. Souhlasila by s čímkoli, co byste řekl. To je asi všechno."
"Hm."
"Proto si myslím, že prostě utekla z domova. Možná se tajně zapletla s nějakými gangstery. Nepřekvapilo by mě, kdyby to všechno začalo nejakou velkou snůškou keců a jak nejsme všechny blbý a rozhodnutím, že si s náma pěkně pohraje. Stejně jsem nikdy nepochopila, co se to v té její hlavě honilo."
"Možná se zapletla do něčeho, co nemohla zvládnout sama."
"Jo, třeba se dala do sporu s partičkou, se kterou se tou dobou poflakovala. Né, že bych o tom něco věděla."
A další dívka naplno vyslovila její nenávist. "Abych pravdu řekla, vůbec mi nevadí, že je pryč."
"Říkalas, že si z tebe spolužačky utahovaly?"
"Ano."
"A slečna Nakajima se k nim přidala?"
"Jo. Vždycky se přidala, když mě přehlížely. Ale nakonec se vždycky tvářila jako neviňátko."
"Jak to?"
"Vždycky mi dělali ze života peklo, víte? Youko se nikdy úplně vážně nepřidala. Jako by nad tim byla povznesená. V pravdě, byla zbabělec."
"Chápu."
"Jako by byla lepší, než ostatní - jako by mě litovala. Ale neudělala by nic, aby je zastavila. To mě dopalovalo ze všeho nejvíc."
"Pochopitelné."
"Ať už utekla a nebo byla unesené, nebo cokoli, je mi to fuk. Co se mě týče, já byla oběť a ona jeden z pachatelů. Nebudu tu sedět a předstírat, že je mi jí líto. Nechci být pokrytec jako ona. To mi asi dává motiv, co? Ale jsem ráda, že je pryč. Toť celá pravda."
Ona není taková, trvala matka. Seděla tam se zarmouceným výrazem. "Bylo to hodné děvče. Ona b neutekla z domova, ani se s nikým odporným nezapletla."
"Zdá se, že doma nebyla naprosto šťastná."
Její matka překvapeně vzhlédla . "Youko? To jistě ne."
"Její spolužačky nám řekly dost. 'Její rodiče jsou opravdu přísní,' a tak podobně."
"Někdy jsme ji museli ukáznit, ale nikdy ne více než jakýkoli jiný rodič. Ne, to s tím nemá nic společného. Neměla sebemenší důvod, aby byla doma nespokojená."
"Takže nemáte nevíto o žádném důvodu, kvůli kterému by utekla z domova?"
"O žádném. Nikd by nic takového neudělala."
"Znáte toho chlapce který ji navštívil ve škole?"
"Ne. Ona není ta, kdo by se stakovými lidmi stýkal."
"Dobře tedy, proč si mslíte, že zmizela?"
"Někdo jí unesl při její cestě ze školy."
"Bohužel, důkazy tomu nenasvědčují. Youko opustila kancelář zástupce ředitele spolu s tím chlapcem. Věříme, že společně nekam šli. Neznamená to, že ji neodvedli proti její vůli. Ale mnoho učitelů dosvědčilo, že se zdálo, že se znali důvěrně( be on intimate terms)."
Matka svěsila hlavu.
"Říkala jste, že vaše dcera neměla přítele. Možná se s ním znala od někud jinud. Třeba známý její známé. Cokoliv, od čeho můžeme začít vyšetřování..."
"Opravdu říkali, že nebyla Youko spokojená s domovem?"
"Vypadá to tak."
Její matka zabořila obličej do dlaní. "Nikdy jsem si nevšimla, že by tu byla s něčím nespokojená. Ona by neutekla z domova nebo se přátelila s někým špatným za našimi zády. Ani by se nezapletla do takových věcí. Nebyla taková"
"Mladí často neukážou své pravé povahy rodičům."
"Měla jsem se zajímat o to, jaké druh člověka Youko je, když jsem začala slýchávt, o těch hrozných věcech, které se v některých rodiných děly. Možná jsem se měla více zajímat o cokoli neobvyklého na jejím chování."
"To určitě. Děti se zřídka kdy neminou očekávání svých rodičů. I moje vlastní dítě je malý dareba."
"Ano, asi máte pravdu. Vždcky nám ukazovala svoje dobré stránky. Zacházeli jsme s ní podle toho, co nám ukazovala navenek a nakonec nás podváděla. Využijí naší důvěry proti nám."
Ne, mami, to není pravda...
Youko blo do breku, ale neměla slzy. Chtěla křičet, to není pravda, ale jen ústy tvořila slova. Jako by někdo zmáčkl vypínač, obraz zmizel.
Zem kolem ní byla pokryta loužemi, polovinu hlvy měla zabořenou do bláta. Neměla sílu se postavit. Nikdo by si ani nedovedl představit, že skončí tady, v takovém stavu. Ve své nevědomosti došli k tak uspokojivému závěru.
Vržena do tohoto světa, hladovějící, pokryta ranami, neschopna ani vstát, a přes to všechno, jen její touha vrátit se domů jí dovolila to snést. Ale pravdou bylo, že jediné, co ji zbývalo v zemi, kterou považovala za svůj domov, byly pouze nenaplňující/ lidské vztahy pozbývající hodnotu.
Kde proboha mám ten svůj domov?
Nikdo na ni nečekal. Nic ji tam nepoutalo a nikdo ji tam nerozumněl. Klamána, zrazována, tady, tam, nebyl v tom sebemenší rozdíl.
Ano, už to chápu.
A přesto, chtěla se vrátit domů. Bylo jí to podivně k smíchu. Chtěla vpuknout smíchem, ale tvář jí strnula chladným deštěm . Chtělo se jí tak břečet, ale nezbly jí žádné slzy.
Nu co už.
Ať už se stalo cokoli, bylo to dobré. Protože už velmi brzy to všechno zmizí.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat