Probudila ji obrovská bolest.
Jakmile otevřela oči, zkontrolovala se. Byla připíchnutá mečem k zemi. Nejříve vůbec nechápala, co vidí. Meč stál vzpřímený, rukojeť trčela k nebi.
O chvíli později jí bolest přivedla i ke smyslům. Meč ji přišpendlil ruku k zemi, štíhlá čepel zabořená hluboko skrz dlaň. Pulzující bolest jí vystřelovala z dlaně skrz ruku a do hlavy. Zkusila zlehka pohnout rukou. Vystřelující bolest jí přinutila vykřiknout.
Spolkla závrať a bolest, posadila se tak, aby si způsobovala,co nejmenší bolest. Třesoucí se levou rukou uchopila rukojeť. Zavřela oči, zaťala zuby, vytáhla meč. Bolest se rozlila celým tělem.
Odhodila ho stranou, přitiskla si zraněnou paži k hrudi, svalila se na zem, tam, kam padlo mrtvé zvíře. Nevykřikla. Intenzita bolesti stačila dost na to, aby jí bylo fyzicky špatně od žaludku.
Zatímco se svíjela v bolesti, natáhla se pro drahokam a odtrhla ho od pochvy. Zaťala zuby a zatlačila drahokam tvrdě do dlaně. Ve výkřiku se sbalila do klubíčka.
Kouzlo drahokamu ji zahránilo. Bolest trochu ustoupila. Po několika dalších minutách a zadrženém dechu se snesla přes bolest znovu posadit. Aplikovala klenot na ránu, opatrně zkoušela hýbat prsty, ale pod zápěstím nic necítila. Stále tlačila drahokam na sevřenou dlaň.
Kývala se dopředu, dozadu, tiskla ruku k tělu. Otevřela oči a vzhédla k obloze Červeně osvícené mraky tam stále byly. Nebyla v bezvědomí moc dlouho.
Kdo to byl? Proč jí to udělala? Tolik věcí jí vířilo hlavou, ale nebyla ve stavu, aby o něčem byla schopna přemýšlet. Po krátkém hledání našla svůj meč. Zvedla ho a společnš se svojí pravou rukou ho přitiskla k hrudi. Nějakou dobu tak zůstala.
Neuplynulo ještě moc času a už uslyšela hlas: "Och . . ."
Ohlédla se po hlase. Stálo tam malé dítě. Dívenka. Ohlédla se a zavolala: "Mami!"
Žena k nim přispěchala lehkým klusem.
Výraz tváře Youko značil, že jí dívka nevadí. Její matka měla vzezření čestného člověka. Její vzhled prozrazoval i její nízký ekonomický status. Nesla velkou bednu na zádech.
Jak se k ní blížíly, na dívčině i matčině obličeji se začal objevovat podobný výraz obav. Přeskočily mrtvá těla zvířat, s jistým výrazem nechutě.
Youko se nemohla pohnout. Mohla se jen bezmocně dívat z místa, kde ležela. Pomůžou mi, pomyslela si, ale jen na chvilku, než se jí zmocnila úzkost. Tentokrát vážně potřebovala pomoc. Nejhorší bolest byla pryč, ale ještě bude dlouho trvat, než zmizí úplně. Všechnu svou sílu vyčerpala. Pochybovala, že se podruhé zvedne.
Nakonec se cítila více podezřívavá, než šťastná. Bylo to příliž dobré na to, aby to byla pravda.
"Co se děje? Jsi v pořádku?"
Dívka se drobnou rukou dotkla jejího obličeje. Matka jí objala a pomohla posadit se. Z neznámého důvodu Youko zjistila, že se jí teplý dotyk její látky zdá odporný.
"Co se ti pro boha stalo? Zaútočila na tebe ta zvířata? Zranila tě moc?"
Když mluvila, všimla si její ruky. Unikl jí lehký výkřik. "Co je to? Vydrž."
Hledala v rukávu kimona a vyndala pruh látky velikosti utěrky. Použila ho, aby jí zavázala ruku. Dívka sundala svoje vlastní zavazadlo, vyndala bambusovou nádobu a podala ji Youko.
"Pane, nechcete vodu?"
Youko zaváhala. Nemohla se zbavit neklidu. Nádoba byla v její krabici, proto musela být pro dívčino osobní použití. Neměla by obsahovat žádný jed. A ani se nezdálo, že by jí někdo v poslední době otevíral.
Když se takto ujistila, přikývla. Dívka odstranila víčko a oděma rukama přidržěla nádobu u jejích rtů. Vlažná voda jí protékala hrdlem. Ihned se jí začalo lépe dýchat.
Matka řekla: "Asi jsi hladový."
V tu chvíli se jejímu žaludku nezdálo, že by byl prázdný, ale Youko věděla, že hladověla, a tak přikývla.
"Kdy jsi naposledy jedl?"
Youko se ani nesnažila vymyslet nějaké číslo a tak zůstala zticha.
"Mami, máme přece upečený chleba."
"Ne, ne, to by nebylo dobré. Pevná strava by nezůstala. Co takle něco sladkého?"
"Jistě."
Dítě otevřelo matčino zavazadlo. Uvnitř se nacházely nádoby různých velikostí (jars). Tyčinku ponořilo do sirupu a vyndalo. Youko viděla lidi nosit takové nádoby s sebou už dříve. Museli to být prodavaci sirupu.
"Tady máš."
Youko tentokrát neváhala. Vzala si tčinku levou rukou. Sirup se jí sladce rozpustil v ústech.
"Měl jste někam namířeno? Co se vám stalo?"
Youko neodpověděla. Nechtěla říkat pravdu a bylo by příliš únavné vmýšlet lež.
"Dovolím si tvrdit, že vypadáte dobře na to, že na vas zaútočili youmové. Můžete vstát? Slunce brzy zajde. Nedaleko odtud je vesnice, na úpatí hory. Můžete jít tak daleko?"
Youko Zavrtěla hlavou. Chtěla říct, že bechtěla do vesnice, ale žena to pochopila tak, že se nemůže hýbat. Otočila se k dívencea řekla: "Gyokuyou, běž do vesnice a přiveď sem někoho. Nemáme moc času. Tak rchle, jak dovedeš."
"Ano, mami."
Youko se posadila. "Jsem v pořádku." Řekla matce a dítěti, "Oběma vám velice děkuji."
Mluvila rychle, odmítaje nabídku. Zvládla se postavit na nohy a začít přecházet cestu k druhé straně strmého svahu zdvihajícímu se nahoru.
"Počkejte, kam to jdete?"
Youko sama nevěděla. Takže neodpověděla.
"Počkejte. Slunce je velmi nízko. Jesli zamíříte do hor, jistě zemřete."
Youko pomalu přešla cestu. S každým krokem ji bolela hlava.
"Pojďme do vesnice."
Stoupání bude dost riskantní. Lezení po svahu jen s jednou rukou vyžaduje hodně úsilí.
"Jsme cestující obchodníci. Cestujeme až do Bakurou. Nemusíte se nás bát. Pojďme do vesnice, ne?"
Youko se chytla kořene vyrůstajícího z úbočí.
"Počkejte, kam ten spěch? Proč to neberete vážně?"
Youko se podívala přes rameno. Žena zírala na Youko, s očima široce otevřenýma úžasem, jako dítě ztuhlé zděšením.
"Prosím, nechte mě být/jít. Pokud s vámi do té vesnice půjdu, co tam na mě bude čekat?"
"Co to s tím má co společného? Slunce zapadá! Jste zraněný... "
"Ano, jistě. Měla byste si pospíšit. Máte s sebou malé dítě."
"Počkejte..."
"Jsem na to zvyklý. Děkuji za sladkosti."
Žena se podívala na Youko celá zmatená. Bylo možné, že to dělala jen z vlastní dobroty. A možná taky ne. Youko nevěděla, který z důvodů to je.
Znovu začala šplhat do svahu. Dívenka pod ní zavolala. Napřáhla obě ruce k Youko. IV jedné ruce bambusovou nádobu, v druhé šálek po okraj nplněný sirupem.
"Vezměte si tohle. Nestačilo to, co jsme vám dali předtím."
Youko se ohlédla na matku. "Ale... "
"To je v pořádku. Tak tedy, Gyokuyou."
Na naléhání své matky, dítě povlezlo a postavilo šálek a nádobu k nohám Youko. Seskočilo dolů a běželo za matkou, která si připásávala náklad na záda.
Youko se kategoricky (blankly) dívala, jak i dítě zvedá své vlastní zavazadlo. Neměla ponětí, jak zareagovat. Matka a dítě se na ni několikrát ohlédlo při scházení kopce.
Poté, co zmizeli z dohledu, Youko zvedla nádobu a šálek. Koleno jí zradilo a sedla si na zem.
Tak je to lepší.
Nemohla vědět jistě, že se tak chovali čistě s nejlepšími úmysly. Možná, že by se jejich chování/postoj, po doražení do vesnice, změnil. I kdyby ne, poté, co by se dozvěděli, že je Youko kaikyaku, poslali by jí na sídlo okresní správy. A´t už je to jakkoli těžké, musí se učinit preventivní opatření. Nemohla nikomu věřit, nic od nich čekat. Jakmile byla neopatrná a naivní, tvrdě za to zaplatila.
"Možná by ti jen pomohli, váš?"
Zase, ten nesnesitelný hlas. Youko odpověděla, aniž by se otočila. "Mohla to být past."
"Možná, ale už ti nikdo takhle nepomůže."
"Možná by to nebyla žádná pomoc."
"Vzhledem ke stavu tvého těla a ruky, dožijes se rána?"
"Buť tak, nebo tak."
"Radši bys měla jít za nimi, ne?"
"Tady budu v pořádku/bezpečí."
"Holčičko, zahodilas první a poslední šanci, kterou jsi kdy mohla dostat (you have gone and thrown away."
"Sklapni!"
Youko se otočila, doširoka se rozmáchla mečem. Opičí hlava zmizela. Jen její veselý smích zůstal, mizející v podrostu v horní části úbočí.
Youko pohlédla zpátky k cestě. Padal soumrak. Začalo pršet, cesta již byla poseta černými skvrnami.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat