Nekontrolovaně plakala. "Já neumřela."
Možná by bylo lepší, kdyby umřela, ale zatím byla naživu.
"Neutekla sem."
Musí existovat způsob, jak se dostat zpátky. Stýskalo se jí po domově a jejích rodíčích, jako po ničem jiném.
"Tohle bylo poprvé, co jsem viděla mámu a tátu hádat se."
Youko si opřela hlavu o stůl. Slzy padaly jako déšť.
"Hloupá, hloupá, hloupá . . . . "
Nevěděla, zda to, co viděla, byla jistá pravda.
Posadila se, utřela slzy, zabalila meč do látky. Bylo to, jako by jí ty vize ukazoval sám meč. Nemohla říct, zda byly pravdivé, nebo ne. Její intuice jí však řikala, že byly pravdivé.
Ztuha se postavila. Otevřela zadní dveře a vešla do noci. Obloha byla zalita hvězdami. Nerozpoznala žádné souhvězdí. Pravdou bylo, že se nikdy nezajímala o astronomii, možná proto nemohla žádné poznat.
Sedla si na okraj studny. Chladné kameny i větřík byly jen málo pohodlné. Přitiskla kolena k hrudi. Zpoza jejích zad se ozval hlas, jež se jako jehly zaryl do úší.
"Ne, ne, ne. Nemůžeš domů, slečinko."
Pomalu se otočila. Na masivních kamenech, které tvořily okraj studny, seděla modrá hlava opice. Stála tam na otesaném povrchu, bez těla, jako by jí někdo sťal z krku, a smála se na ní.
"No, no, nevzdala si to už? Nemůžeš domů, holčičko. Tolik ale chceš, žejo? Vidět svojí drahou matičku. Ale můžeš prosit a prosit a nikdy se nedočkáš."
Youko hledala meč, pak si uvědomila, že ho nechala v domě.
"Stále ti to říkám. Můžeš si useknout hlavičku. A kdybys to udělala, ó, mohla by si v klidu odpočívat. Všechna ta láska a touha by byly pryč."
"Nevzdám se. Jednou půjdu domů, i kdyby to byla poslední věc, co udělám."
Opice se vesele chichotala. "Kdo jsem, abych tě přesvědčoval o něčem jiném? Ale taky bych mohl využít tuhle možnost a říct ti, co se stane."
Youko se postavila. "Nechci to slyšet."
"Opravdu? Opravdu to nechceš vědět? O té ženě . . . . "
"Takki-san?" Youko se otočila.
Opičák jí ukázal zuby. "Neměla bys jí věřit."
"Co tím myslíš?"
"Ona není tak dobrá, jak si myslíš, holčičko. Dobře, že tě neotrávila během večeře a nebyla s tebou už hotová."
"Och, nech toho."
"Možná tě chce zabít a obrat o všechno, co máš. Nebo tě možná chce prodat do otroctví. Jedno nebo druhé, něco takového s tebou provede. A ty jí ještě chceš děkovat! Oh, ale ty jsi tak najivní!"
"Přestaň mi tohle namlouvat."
"Neříkám ti to z lásky? Nerozumíš? Nemáš tu žádné spojence, holčičko. Nikdo by pro tebe nebrečel, kdybys umřela. Jsi pro všechny taková přítěž, víš o tom?"
Youko na něj tvrdě zahlížela. Opičák odpověděl s ječivým smíchem. "Kdybych to řekl jednou, říkám to tisíckrát. Jestli to tak bolí, mohlo by být v mžiku po všem." Opice znovu zaskřehotala a nasadila nelítostný výraz. "Když o ní nechceš nic zlého říct, prostě jí zabij."
"Cože . . . ?"
"Zabij ji, vezmi peníze a uteč. Protože nevíš, kdy to vzdát, měla bys to udělat pro své vlastní dobro!"
"Sklapni o tom!"
Chvějíc se smíchem, opice zmizela, jako křída na mazané tabuli. Stejně jako předtím, jen drásající smích se vytrácel v dálce.
Youko dále zírala na místo, kde už hlava nebyla. Co proti ní má? Vše, co jí dává, je trápení.
Nevěřím mu.
Ani slovu, co ten malý netvor řekl.
Další ráno byla Youko vzbuzena třepáním. Otevřela oči. Silná žena se na ní ustaraně dívala. "Jsi vzhůru? Spala jsi, jako by tě do vody hodili. No, vstaň a nasnídej se."
"Omlouvám se."
Youko rychle vstala. Z Takkina obličeje bylo jasné, že spala dlouho.
"Netřeba se omlouvat. Tak co? Jsi připravena vyrazit? Vždycky můžeme vyrazit zítra."
"V pořádku," Řekla Youko, pohupuje se na nohách. Takki se zasmála a ukázala na svou postel.
"Jsou tam šaty. Víš, jak se oblékají?"
"Asi . . . doufám."
"Když budeš mít problémy, zavolej."
S tím Takki zmizela do sousedícího pokoje. Youko se posadila na postel a zvedla kimono, jež jí Takki připravila.
Byla to sukně po kotníky, která se vázala kolem pasu, krátká blůza a tunika o stejné délce. Nebylo jí to moc pohodlné, když si to poprvé vzala na sebe. Když vcházela do pokoje, kde Takki prostřela stůl, límeček jí škrtil krk.
"Ach, vypadá to na tobě dobře." Takki položila misku polévky a smála se. "Je to trochu prosté, pravda. Líp by se hodilo něco, co jsem mívala jako mladší."
"Vůbec ne," řekla Youko . "Velice vám děkuji."
"I tak, je to na mě trochu okázalé. Říkala jsem si, že to dám sousedům. No, pojďme jíst. Neupejpej se. Máme před sebou dlouhou cestu."
"Dobře."
Youko se uklonila. zasedla ke stolu. Když zvedla jídelní hůlky, vzpomněla si na opičákova slova. Ale nezdála sa ani v nejmenším pravdivá.
Je to dobrý člověk.
Kdyby vesničani věděli, že si jí k sobe Takki vzala, určitě by si nenechali nadávky pro sebe. Takki pro ní dělá jen dobré a podezřívat ji by jen přineslo špatnou karmu.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat