Youko se probudila na podvečer. Bezcílně šla během dne, noc trávila bojem s youmy. Spala v podrostu, jedla oříšky a jedlé bobule, které našla. Tři dny se nic neměnilo.
Byla tak vyčerpaná, že neměla problém usnout. Aspoň při spánku neměla hlad. Nezdálo se jí, že by umírala hlady, dokud měla drahokam, ale ten jí nenasytil. Bylo to, jako by její tělo zevnitř uříralo tisíc malých červíčků.
Čtvrtého dne se vzdala myšlenky chůze bez jistého cíle či směru. Nevěděla kudy. Myslela si, že časem narazí na to, co hledá. Teď se musela smířit s tím, že prostě chodila v kruzích. Nešla nikam.
Musela najít Keikiho. Aby to udělala, musela jít tam, kde byli lidé. Ale kdyby zjistili, že je kaikyaku, zavřeli by jí a byla by zase na začátku.
Youko se na sebe podívala. Opravdu by si měla sehnat jiné oblečení. Kdyby se jí podařilo změnit alespoň to, lidé by ji pravděpodobně neoznačili za kaikyaku na první pohled.
Problém byl, jak se dostat k jinému oblečení. Neměla ponětí, jaké peníze tu mají a ani u sebe neměla žádné drobné. Takže si nic nekoupí. Kdyby věc řešila čestně, její možnosti by byly dosti omezené. Na druhé straně, mohla na lidi hrozit mečem a vzít si jejich peníze.
Rozhodnutí, že změní vzhled, učinila velice rychle. Avšak oloupit někoho je věc druhá. Avšak motat se čtyři dny v horách ji přimělo rozmyslet se. Musí zůstat naživu. To neznamená zabijení a okrádání jejich těl. Pomalu se přiblížila k limitu toho, čeho je schopna, i když se zaváháním.
Ze stínu velkého stromu Youko shlížela na malou vesnici. Vesnice se skládala ze skromných obydlí natěsnaných vedle sebe uprostřed úzkého údolí.
Shromažďujíc odvahu, opustila své útočiště mezi stromy. Přiblížila se k nejbližšímu z domů ve vesnici, aby se podívala. Místo plotu, nebo zdi, domek byl obklopen malou zahradou. Střecha z černých tašek, nabílené hliněné stěny oprýskané až na dřevěné příčky.
V oknech nebyla žádná skla. Těžké dřevěné okenice byly rovněž otevřené. Přiblížila se a zkoumala okolí. Poslední dny se mohla dívat tváří v tvář zuřivému zvířeti a ani nemrknout, ale teď, kdyby nezatínala zuby, drkotaly by.
Nakoukla do jednoho z oken. Viděla malou špinavou podlahu, ohniště a stůl. Vypadalo to jako obyčejná kuchyň. Nikoho tam neviděla, ani nic neslyšela.
Tlumenými kroky se plížila podél zdi domu. Podél studny, pak přešla něco, co jistou dávkou představivosti označila jako dřevěné dveře. Když do toho strčila, otevřely se, i když ztuha. Nahlédla dovnitř se zadrženým dechem. Bylo jasné, že to byl domov někoho, kdo právě nebyl doma. S pomalým vydechnutím vešla dovnitř.
Pokoj byl tak deset na deset stop. Skromný, ale vzbuzující pocit domova. Čtyři stěny, nějaký nábytek, různé věci každodenní potřeby. To samotné stačilo, aby jí to přivedlo k slzám.
Po dalším zkoumání, v můstnosti bylo jen několik dalších skříněk. Věšla do jediných dveří. Ty vedly do ložnice. V ní stály dvě postele u protilehlé stěny. Polička, malý stolek a velká dřevěná truhla. Očividně v celém domě byly jen dvě místnosti.
Zkontrolovala, zda je okno otevřené, ustoupila a zavřela za sebou dveře.
Nejdříve prohledala police. Nic na nich nenašla. Pak otevřela truhlu. Našla uvnitř složené různé oblečení a látky. Druhý pohled jí napověděl, že nenajde nic, co by mohla nosit. Další pohled po pokoji jí prozradil, že v ničem už nenajde žádné oblečení. Se vší nadějí, že v něčem najde něco, co by mohla nosit, začala vyndavat všechno, jedno po druhém.
Dřevěná bedna byla skoro stejně velká jako obrovská televizní obrazovka. Obsahovala několik menších krabic, které nakonec obsahovaly nejrůznější věci, pokrývky a vybledlé prošívané přikrývky a nějaké dětské oblečení, o kterém věděla, že jí bude malé.
Nemohla uvěřit, že tam nebylo žádné oblečení, které by jí padlo. Když se rozhlédla znovu po pokoji, uslyšela otevírající se vchodové dveře. Youko nadskočila, stejně tak jí poskočilo srdce. Rychle se podivala k oknu. Teď se zdálo na míle daleko. Nebylo možné, aby se dostala z místa, kde stála, aniž by si jí nevšimla osoba, která byla druhé straně dveří.
Nechoď sem.
Tiché kroky se ozývaly ze sousedící místnosti. Dveře do ložnice se otevřely. Youko se na nic nezmohla. Stála jako přikovaná před truhlou, jejíž obsah se válel všude kolem ní. Reflexivně chtěla uchopit rukojeť meče, vůlí se však ovládla a zastavila pohyb.
Kradla, protože musela - aby přežila. Ano, bylo by jednoduché zastrašit lidi mečem, ale kdyby to nefungovalo, musela by ho použít.
Jestli to tak bolí, mohlo by být v mžiku po všem.
Dveře se otevřely. Žena mohutnější postavy a středního věku vcházela do pokoje. Vida Youko, zastavila se a pak se rozešla tak rychle, jako by měla záškub.
Youko teď ani nechtěla utéct. Stála tam tiše. Jeden po druhém se jí uklidnily nervy a rezignovala na nevyhnutelné. Mohla by být zatčena a poslána do okresního města a pravděpodobně popravena. Mohl být konec. Konečně by mohla zapomenout na hlad a únavu.
Žena shlédla na oblečení a látky rozházené u jejích nohou. Roztřeseným hlasem řekla, "Není tu nic, co by stálo za ukradení."
Youko čekala, že bude křičet.
"Oblečení? To proto, že jsi potřebovala něco na sebe?"
Jednoduchost otázky zanechala Youko příliš ohromenou, aby odpověděla. Žena si vyložila její mlčení jako souhlas. Přemístila se ze dveří do pokoje. "Já mám oblečení tady." Přešla k posteli vedle Youko, klekla a zvednutím pokrývky odhalila zásuvku. "Ta bedna tam je na staré věci, které nepotřebuju, jako třeba oblečení pro moje dítě, které zemřelo."
Otevřela šuplík a vyndala šaty. "Jaký druh oblečení se ti tedy líbí? Nemám jich moc." Vzhlédla k Youko. Youko na ni zírala nazpátek. Když neodpověděla, žena zvedla kimono. "Škoda, že má dcera zemřela tak mladá. Tyhle všechny jsou dost nevzhledné."
"Proč . . . " vyhrkla Youko. Proč tahle žena nezpůsobila poplach? Proč neutekla?
"Proč, ptáš se?" zopakovala, otáčeje se na Youko. Youko zjistila, že jí došla slova. Žena se zasmála, trochu upjatě a pokračovala ve skládání kimona. "Přišla jsi z Hairou?"
"Já . . . no . . . . "
"Tam je velký rozruch kolem utíjající kaikyaku."
Youko zůstala ticho. Žena se usmála ironickým úsměvem. "Spousta pohádek o tom koluje, to je jisté. Kaikyaku zničí naše království, říkají. Kaikyaku dělaj všude špatné věci, říkají. Shoku přijde a to jen kvůli kaikyaku, říkají. To říkají hlupáci."
Prohlédla si Youko od hlavy k patě. "Odkud se na tobě objevila ta krev?"
"Když jsem byla v horách, youma . . . . " Nemohla říct víc.
"Ach, zaútočil na tebe youma, že? Poslední dobou je jich moc. Zdá se, že sis prošla mnohým utrpením."
Žena se postavila na nohy. "Tak běž a posaď se. Vsadím se, že jsi hladová. Jedla jsi něco? Vypadáš vyloženě šedě."
Youko mohla jen svěsit ramena a zatřást hlavou, že neměla.
"Tak tedy, pojďme něco zakousnout. Ohřeju trochu vody a smeju z tebe všechnu špínu. Co budeš nosit rozhodneme potom." Žena vesele posbírala své věci a byla na odchodu. Podívala se na Youko, která se ještě nehnula z místa, kde stála. "No, jaké je tvé jméno?"
Youko začala odpověď. Nevyšla žádná slova. Sesula se na kolena a slzy jí tekly po tvářích.
"Och, chudáčku. To je v pořádku, v pořádku." Mluvila mateřským hlasem, její teplá ruka Youko hladila po zádech. "Muselo to tam pro tebe být velice těžké. Budeš v pořádku."
Váha toho všeho, co Youko přetrpěla na ní padla. Vzlyky jí trhaly hrdlo. Stočila se na podlaze a brečela, jako by nadešel konec světa.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat