Postel se jí zdála být měkká jako tenká matrace položena na tatami. Youko usnula, ale vzbudila se už uprostřed noci.
Její hostitelka spala hlubokým spánkem na druhé straně pokoje. Youko se posadila, objala kolena, čistá noční košile zašustila po její čisté kůži. Okenice zavřené. V pokoji byla tma. Noc byla tichá. V bezpečí pod těžkou střechou a tlustými stěnami, ani zvuky malých zvířat nerušily jejich odpočinek. Vzduch byl klidný. Pokoj byl jistě místem odpočinku.
Youko se zvedla z postele. Vzala si meč z police, kam byl odložen, a šla do kuchyně. Rychle si vytvořila zvyk vzbudit se z hlubokého spánku a necítila se v bezpečí, dokud znovu nestiskla rukojeť meče. Sedla si na židli, objala rukama meč--nyní zamotaný do oblečení, které jí dala Takki--zhluboka se nadechla.
Takki říkala, že do Kassai trvá cesta tři dny. Jestli se tam dostane, bude na ní čekat domov. Ještě nikdy si nevydělávala, ale její zvědavost byla větší než obavy. Zajímalo jí, s jakými lidmi by pracovala.
Spala by v opravdovém domě, ráno se vzbudila, pracovala celý den, v noci šla spát. Když začne pracovat, asi nebude mít pomyšlení na cokoli jiného. Možná se už nevrátí domů ve druhém světě, nebo nebude schopná najit Keikiho. Ale právě teď jí to ani nezajímalo.
Konečně si našla místo v tomto světě, usínala. Jak jí čelo kleslo na zabalený meč, jasný a čistý zvuk se rozezněl ocelí.
Youko se se škubnutím probudila. Slabé světlo vyzařovalo zpod záhybů látky. Plaše jí dstranila. Stejně, jako noc předtím, meč slabě svítíl strašidelným světlem. Viděla malé, matné obrazy třepetající se na čepeli.
Ostřila oči v temnotě. Obrazy dostávaly tvar. Před jejíma očima, jako by někdo promítal film, se objevil pohled do jejího pokoje. Vypadal tak opravdově, až se jí zdálo, že kdyby natáhla ruku, dotkla by se ho. Ale nebyl pravý.
Jeskynní ozvěna padající vody nepřetržitě pokračovala. Postava, kterou v měci viděla, byla, stejně jako předtím, její matka. Bezcílně chodila jejím pokojem.
Otevřela šuplík, ppřerovnávala veci na poličce, jako by něco hledala. Nespočerněkrát otevřela rustikální prádelník, dveře se otevřely a stál v nich její otec.
Řekl, a Youko slyšela dobře jeho hlas. "Je připravená vana?"
Matka mu věnovala krátký pohled a vrátila se k prohledávání šuplíku. "Měla by. Jestli je dost teplá, posluž si."
"Potřebuju připravit oblečení."
"Jestli je to vše, co potřebuješ, připrav si ho sám."
V jejím hlase byl jasný uštěpačný tón. Odpověď otce nebyla o nic milejší. "Flákat se kolem jejího pokoje nepřinese ani špetku ničeho dobrého."
"Já se tu neflákám. Musím něco dělat. Jestli potřebuješ vyměnit oblečení, jsi naprosto schopný najít si je sám."
Hlubokým hlasem otec odvětil, "Youko nás opustila. Trávením každého volného času v jejím pokoji nám ji nevrátíš!"
Já odešla?
"Ona neodešla."
"Udekla. Vždyť se ve škole setkala s tím klukem. Měli venku nejaký svoje přátele, co rozbili okna. Zapletla se s gangem a skrývala to před námi. Není to nejlepší vysvětlení toho, co se stalo?"
"Ona neni taková."
"Myslíš tím, že sis nikdy nevšimla. Stejně jako vlasy. Tajně si je barvila, není to pravda?"
"Není."
"To se děje pořád. Dítě se začne stýkat se špatnou skupinou a nakonec uteče z domu. Až jí to přestane bavit, vrátí se domů."
"Nic takového by neudělala. Tak jsem jí nevychovala."
Oba na sebe zírali. Otec opáčil, "To říkají všechny matky. Ten kluk, co se vloupal do školy, říkali, že taky neměl přirozenou barvu vlasů. Ty výrostci jsou všichni stejní, a ona byla taky jednou z nich."
Tati, to není pravda!
"Přestaň pomlouvat svou vlastní dceru!" Matčina slova vřela zlostí. "Co ty víš? Všechno, co znáš, je práce. Ale moje práce, vše, co jsem dělala, bylo pro naše dítě!"
"Tak to je. To je role otce."
"Otce? Kdo je tu otec?"
"Ritsuko . . . . "
"Takže ty jdeš do práce, přineseš kupu peněz, a to z tebe dělá otce? Naše dcera zmizí a ani se nesnažíš vzít si den volna! Co je to za otce? Neříkej mi, co Youko je, nebo není, protože ty o ní nic nevíš!"
Zdál se více překvapený než naštvaný, "Uklidni se, jsi hysterická."
"Och, já jsem klidná. Jsem tak klidná, jak jen můžu. Jen když si představím, čím si Youko prochází. Jak se mám asi chovat?"
"Máš taky svoje povinnosti. Uklidni se, udělej, co máš a potom se můžeš starat."
"A prát je moje povinnost, je to tak? Měla bych se starat o oblečení, spíš, než o své vlastní dítě? Myslíš jenom na sebe!"
Její matka zírala na otce. Její otec, v pobličeji rudý vztekem, neřekl nic.
"Říkáš, že byla jednou z nich? Jak to můžeš říct? Je to dobré, hodné děvče. Nikdy se nehádala nebo neprotestovala. Nikdy mi nedala důvod se o ni bát, nikdy. Mohla se mnou mluvit o čemkoli. Ona není ta, co by utekla z domu. Protože tu není nic, odčeho by chtěla utéct!"
Otec se otočil, stále mlčel.
"Youko nechala tašku ve skole. A taky svůj kabát. Jak to můžeš nazvat útěkem? Něco se muselo stát. To, je jediná věc, co dává smysl."
"I kdyby, tak co?"
Matka rozšířila oči. "Tak co?"
Otec kousavě odpověděl. "Řekněme, že se do něčeho zapletla. I kdyby, co by si mohla dělat víc? Informovali jsme policii o všem, co se stalo. Běhat slepě kolem dokola ji domů rychleji nepřivede."
"Proč říkáš takové věci!"
"Protože je to pravda! Rozdávat letáky a vylepovat je na telefonní sloupy, opravdu si myslíš, že to udělá takový rozdíl? Přiznej si to!"
"Přestaň."
"Kdyby neutekla, kdyby se zapletla do nějakého spiknutí nebo něčeho, tak už je mrtvá."
"Prosím přestaň!"
"Pořád to vidíš v televizi. Přežijí někdy tyhle děti? Proto říkám, že utekla z domu!"
Matka se rozplakala.Otec se na ni díval, pak s dupáním odešel z pokoje.
Tati . . . Mami . . . .
Vidět je takhle jí ranilo na duši. Scéna se rozmazala. Zavřela oči a cítila, jak se jí slzy kutálí po tvářich. Když je otevřela, viděla čistě. Obrazy už byly pryč.
Vše, co viděla, byl meč, jehož světlo haslo.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat