Proud vody narazil do zdi budovy, prorazil zbývající okna, přinesl vlnu ledových úlomků, jež se přehnaly přes místnost. Youko si chránila obličej rukama. Závan malých šipek ji bodal do hlavy, rukou a těla.
Její sluch se uzavřel před vší tou zběsilostí. Neslyšela nic.
Pocit, jakoby se kolem přehnala písečná bouře, se vytratil. Otevřela oči. Sklo bylo rozptýleno všude. Ti, kteří prve stáli u oken, se nyní krčili na zemi. Zástupce ředitele byl zkroucený do kuličky u jejích nohou.
Jste v pořádku, cítila nutkání se zeptat, dokud neviděla jeho pobodané tělo zářivými úlomky. Nebyl v pořádku. Ostatní se zvedali na nohy, naříkaje. Youko stála hned vedle něj, přesto na sobě neměla ani škrábnutí.
Zástupce ředitele jí sevřel kotník. "Jak to?" naříkal.
"Nic jsem neudělala!"
Cizinec odstranil jeho ruku z její nohy. Byl nezraněn stejně jako ona. Řekl, "Musíme jít."
Zatřásla hlavou. Jestli s ním odejde, všichni by si mysleli, že s tím měli oba, už od začátku, něco společného. Ale strach ze setrvání na místě byl silnější. Nechala ho, aby ji vzal s sebou. Nepřítel je u bran. To pro ní nic neznamenalo. Děs z toho, že by tu zůstala mezi krvácejícími a zraněnými, ji mnohem více děsil.
Vyběhli z kanceláře a setkali se v tváří v tvář s dalším učitelem. Volal, "Co se to děje?" Jeho pohled podezřívavě spočinul na cizinci.
Než Youko mohla odpovědět, cizinec ukázal směrem ke kanceláři. "Jsou tam zranění. Potřebují lékařské ošetření." A znovu vyrazil, Youko za ním. Učitel na ně něco křičel, ale nerozuměla mu.
Zeptala se, "Kam běžíme?" Chtěla se dostat domů, jak nejrychleji to šlo. Místo, aby běželi po schodech dolů, cizinec zamířil nahoru. "To vede na střechu," vydechla.
"Ostatní půjdou po schodech pod námi."
"Ale . . . . "
"Naše přítomnost přináší následně peklo. Lépe do toho nikoho dalšího nezaplétat."
Tak proč jsi do toho zapletl mě? na něj Youko chtěla zakřičet. Jaký nepřítel? O čem to mluvíš? Ale neměla odvahu na něj zvyšovat hlas.
Rozrazil dveře nad schody a napůl ji musel vytáhnout na střechu. Za nimi se ozývaly zvuky tření kovu rez. Stín padl na dveřě. Youko se přinutila zvednout zrak, hledět na hnědožlutá křídla, otevírající se chřtán se zahnutým, jedovatým zobákem.
Skučení podobné kočičímu vyrazil z doširoka otevřené tlamy. Každé z obrovských křídel ptáka bylo zakončeno pěti drápy.
To zvíře znám.
Stála jak přimražená, něco ji svazovalo ruce a nohy. S každým děsivým zaskučením zřetelně cítila jeho touhu po krvi.
V mých snech.
Inkoustový přítmí zabarvilo zataženou oblohu. Přes těžké záhyby vířících mraků, pronikala vířivá červená záře zapadajícího slunce.
Velký, orlu podobný pták, měl roh uprostřed čela. Pohodil hlavou, mával křídly, třepetaje s nimi v páchnoucím větru. Stejně jako v jejích nočních můrách, Youko jen zírala. Pták zvedl své tělo ze zábradlí, vzlétal vzhůru, máchl křídly znovu a slétl k ní. Jeho pařáty mířily na ní, ostré jako břitva, jež zakončovaly jeho rohovitý spáry.
Neměla čas se na cokoli připravit. Její oči doširoka otevřené. A přesto neviděla nic. I když cítila úder do ramen, zdálo se nepředstavitelné, že by drápy toho stvoření vjížděly do jejího masa.
"Hyouki!" Jméno se neslo vzduchem. Světle rudý pramen vytryskl před jejíma očima.
Má krev.
Až na to, že necítila žádnou bolest. Zavřela oči. Nevidím zlo, říkala si pro sebe. Navzdory tomuto, smrt by měla být mnohem děsivější než toto.
"Vzchopte se!"
Někdo jí vzal za ramena a zatřásl s ní. Vrátily se jí smysly, otevřela oči a zachytila cizincův pronikavý pohled. Betonová zeď ji tlačila do zad, levé rameno prohýbalo pletivo ohraničoval obvod střechy.
"Teď není čas na mdloby!"
Youko vyskočila. Srážka odhodila ptáka napříč střechy. Ozval se hrozivý výkřik plný utrpení. obrovský pták bil svými křídly roztažený před dveřmi, víříc kolem sebe vzduch. Jeho zobák vyrýval hluboké rýhy do betonu, jak hlavou házel se strany na stranu. Nemohl se vyprostit. Zvíře mělo své tesáky zakleslé kolem ptačího krku, zvíře připomínající pantera zabaleného do rudého kožichu.
"Co . . . co je to?"
"Varoval jsem tě, že na nás číhá nebezpečí."
Odtáhl ji od plotu. Youko se přistihla, jak zírá na zvíře a ptáka, propletené ve smrtelném boji, poté zpět na cizince.
Řekl, "Kaiko."
Z pevného povrchu, na kterém stáli, se vynořilo něco tvaru ženy, jako by se to zvedalo z vody. Objevila se jen vrchní část těla, pokryto jemným peřím, ruce jako půvabná křídla. Držela meč vsazený do velkolepé pochvy. Jílec vyložen zlatem a perlami a hustě pokryt drahokamy.
Zdálo se jí, že to bude něco víc než jen ozdoba pro parádu. Cizinec vzal meč a podal ji Youko.
"Co . . . ?"
"Je tvůj, jen ty ho můžeš používat."
"Já?" Její oči přeskočily z meče na cizinců¨v obličej. "Proč já?"
Vtiskl jí zbraň do dlaní, obličej bez emocí. "Nemám touhu vládnout mečem . . . "
"Ale říkals, že mi pomůžeš!"
" . . . a neumím s ním zacházet."
Byl těžší, než čekala. Jak se s tím má pro všechno na světě bránit?
"Jak tě mohlo napadnout, že já ano?" opáčila.
"Zemřeš jako ovce vedená na porážku?"
"Ne!"
"Pak použij meč."
Youko byla ztracena ve víru myšlenek. Nechtěla zemřít, ne tady, ne takto. Nelíbila se jí ani myšlenka na boj a mávání mečem nad hlavou. Na nic z toho neměla ani sílu, ani schopnosti. Hlasy v její hlavě říkali aby tasila meč, netasila meč, tasila meč . . . .
Vybrala třetí možnost. Hodila ho.
Cizinec vykřikl zlostí i překvapením. "Ty hloupá!"
Mířila na ptákovu hlavu. Meč padl nedaleko od cíle, přelétl nad křídlem a spadlo k jeho nohám.
"Prokletí!" Po jistém zaváhání, kterému předbíhalo mnoho naprázdno vyslovených slov, muž zvolal, "Hyouki!"
Panter, obkročmo stojící nad ptákem, opustil své místo. Sklonil se, chytl meč do tlamy a přinesl zpátky k Youko. Viditelně nebyl příliž šťastný z toho, ž musel opustit svoji kořist.
Cizinec si vzal meč. Řekl tomu zvířeti, "Čekej zde na můj příkaz."
"Jak si přeješ," stvoření okamžitě odpovědělo.
Patience, the stranger told it shortly. Otočil se k ženě pokryté peřím. "Kaiko."
Žena se uklonila.
V tu chvíli se pták vyprostil a zvedl, posílaje na ně spršku sutin a betonu. Kroužil ve vzduchu. Panteru podobné stvoření se po něm skočilo do vzduchu. Žena se vynořila ze střechy odkrývajíc již celé své lidské nohy a dlouhý ocas a zaútočila také.
Cizinec řekl, "Hankyo. Juusaku."
Stejně jako se objevila žena, tak se objevili dvě divoká zvířata. Jedno připomínalo obrovského psa, druhé paviána. "Juusaku, Hankyo. Dávám vám ji v opatrovnictví."
"Vaším příkazem." Poklonili se.
Cizinec kývl, otočil se k ní zády, vykročil k plotu a zmizel.
"Počkej!" Vykřikla za ním Youko.
Pavián se natáhl a těsně ji objal, aniž by se jí ptal zda ano, či ne. Zvíře ignorovalo její protesty, zvedlo jí přelezlo přes plot a skořilo do vzduchu.
Proud vody narazil do zdi budovy, prorazil zbívající okna, přinesl vlnu ledových úlomků, jež se přeahnaly přes místnost. Youko si chránila obličej rukama. Závan malých šipek ji bodal do hlavy, rukou a těla.
Její sluch se uzavřel před vší tou zběsilostí. Neslyšela nic.
Pocit, jakoby se kolem přehnala písečná bouře, se vytratil. Otevřela oči. Sklo bylo rozptýleno všude. Ti, kteří prve stáli u oken, se nyní krčili na zemi. Zástupce ředitele byl zkroucený do kuličky u jejích nohou.
Jste v pořádku, cítila nutkání se zeptat, dokud neviděla jeho pobodané tělo zářivými úlomky. Nebyl v pořádku. Ostatní se zvedali na nohy, naříkaje. Youko stála hned vedle něj, přesto na sobě neměla ani škrábnutí.
Zástupce ředitele jí sevřel kotník. "Jak to?" naříkal.
"Nic jsem neudělala!"
Cizinec odstranil jeho ruku z jejé nohy. Byl nezraněn stejně jako ona. Řekl, "Musíme jít."
Zatřásla hlavou. Jestli s ním odejde, všichni by si mysleli, že s tím měli oba, už od začátku, něco společného. Ale strach ze setrvání na místě byl silnější. Nechala ho, aby ji vzal s sebou. Nepřítel ja u bran. To pro ní nic neznamenalo. Děs z toho, že by tu zůstala mezi krvácejícími a zraněnými, ji mnohem více děsil.
Vyběhli z kanceláře a setkali se v tváří v tvář s dalším učitelem. Volal, "Co se to děje?" Jeho pohled podezřívavě spočinul na cizinci.
Než Youko mohla odpovědět, cizinec ukázal směrek ke kanceláři. "Jsou tam zranění. Potřebují lékařské ošetření." A znovu vyrazil, Youko za ním. Učitel na ně něco křičel, ale nerozuměla mu.
Zeptala se, "Kam běžíme?" Chtěla se dostat domů, jak nejrychleji to šlo. Místo, aby běželi po schodech dolů, cizinec zamířil nahoru. "To vede na střechu," vydechla.
"Ostatní půjdou po schodech pod námi."
"Ale . . . . "
"Naše přítomnost přináší následně peklo. Lépe do toho nikoho dalšího nezaplétat."
Tak proč jsi do toho zapletl mě? na něj Youko chtěla zakřičet. Jaký nepřítel? O čem to mluvíš? Ale neměla odvahu na něj zvyšovat hlas.
Rozrazil dveře nad schody a napůl ji musel vytáhnout na střechu. Za nimi se ozývaly zvuky tření kovu rez. Stín padl na dvěřě. Youko se přinutila zvednout zrak, hledět na hnědožlutá křídla, otevírající se chřtán se zahnutým, jedovatým zobákem.
Skučení podobné kočičímu vyrazil z doširoka otevřené tlamy. Každé z obrovsných křídel ptáka bylo zakonšeno pěti drápy.
To zvíře znám.
Stála jak přimražená, něco ji svazovalo ruce a nohy. S každým děsivým zaskučením zřetelně cítila jeho touhu po krvi.
V mých snech.
Inkoustový přítmí zabarvilo zataženou oblohu. Přes těžké záhyby vířících mraků, pronikala vířívá červená záře zapadajícího slunce.
Velký, orlu podobný pták, měl roh uprostřed čela. Pohodil hlavou, mával křídly, třepetaje s nimi v páchnoucím větru. Stejně jako v jejích nočních můrách, Youko jen zírala. Pták zvedl své tělo ze zábradlí, vzlétal vzhůru, máchl křídly znovu a slétl k ní. Jeho pařáty mířily na ní, ostřé jako břitva, jež zakončovaly jeho rohovitý spáry.
Neměla čas se na cokoli připravit. Její oči doširoka otevřené. A přesto neviděla nic. I když cítila úder do ramen, zdálo se nepředstavitelné, že by drápy toho stvoření vjížděly do jejího masa.
"Hyouki!" Jméno se ozvalo ough the air. Světle rudý pramen vytryskl před jejíma očima.
Má krev.
Až na to, že necítila žádnou bolest. Zavřela oči. Nevidím zlo, říkala si pro sebe. Navzdory tomuto, smrt by měla být mnohem děsivější než tptp.
"Vzchopte se!"
Nekdo jí vzal za ramena a zatřásl s ní. Vrátily se jí smysly, otevřela oči a zachytila cizincův pronikavý pohled. Betonová zeď ji tlačila do zad, levé rameno prohýbalo pletivo ohraničoval obvod štřechy.
"Teď není čas na mdloby!"
Youko vyskočila. Srážka odhodila ptáka napříč střechy. Ozval se hrozivý výkřik plný utrpení. obrovsný pták bil svými křídly roztažený před dveřmi, víříc kolem sebe vzduch. Jeho zobák vyrýval hluboké rýhy do betonu, jak hlavou házel se strany na stranu. Nemohl se vyprostit. Zvíře mělo své tesáky zakleslé kolem ptačího krku, zvíře připomínající pantera zabaleného do rudého kožichu.
"Co . . . co je to?"
"Varoval jsem tě, že na nás číhá nebezpečí."
Odtáhl ji od plotu. Youko se přistihla, jak zírá na zvíře a ptáka, propletené ve smrtelném boji, poté zpět na cizincer.
Řekl, "Kaiko."
Z pevného povrchu, na kterém stáli, se vynořilo něco tvaru ženy, jako by se to zvedalo z vody. Objevila se jen vrchní část těla, pokryto jemným peřím, ruce jako půvabná křídla. Držela meč vsazený do velkolepé pochvy. Jílec vyložen zlatem a perlami a hustě pokryt drahokamy.
Zdálo se jí, že to bude něco víc než jen ozdoba pro parádu. Cizinec vzal meč a podal ji Youko.
"Co . . . ?"
"Je tvůj, jen tx ho můžeš používat."
"Já?" Její oči přeskočily z meče na cizinců¨v obličej. "Proč já?"
Vtiskl jí zbraň do dlaní, obličej bez emocí. "Nemám touhu vládnout mečem . . . "
"Ale říkals, že mi pomůžeš!"
" . . . a neumím s ním zacházet."
Byl těžší, než čekala. Jak se s tím má pro všechno na světě bránit?
"Jak tě mohlo napadnout, že já ano?" opáčila.
"Zemřeš jako ovce vedená na porážku?"
"Ne!"
"Pak použij meč."
Youko byla ztracena ve víru myšlenek. Nechtěla zemřít, ne tady, ne takto. Nelíbila se jí ani myšlenka na boj a mávání mečem nad hlavou. Na nic z toho neměla ani sílu, ani schopnosti. Hlasy v její hlavě říkali aby tasila meč, netasila meč, tasila meč . . . .
Vybrala třetí možnost. Hodila ho.
Cizinec vykřikl zlostí i překvapením. "Ty hloupá!"
Mířila na ptákovu hlavu. Meč padl nedaleko od cíle, přelétl nad křídlem a spadlo k jeho nohám.
"Prokletí!" Po jistém zaváhání, kterému předbíhalo mnoho naprázdno vyslovených slov, muž zvolal, "Hyouki!"
Panter, obkročmo stojící nad ptákem, opustil své místo. Sklonil se, chytl meč do tlamy a přinesl zpátky k Youko. Viditelně nebyl příliž šťastný z toho, ž musel opustit svoji kořist.
Cizinec si vzal meč. Řekl tomu zvířeti, "Čekej zde na můj příkaz."
"Jak si přeješ," stvoření okamžitě odpovědělo.
Patience, the stranger told it shortly. Otočil se k ženě pokryté peřím. "Kaiko."
Žena se uklonila.
V tu chvíli se pták vyprostil a zvedl, posílaje na ně spršku sutin a betonu. Kroužil ve vzduchu. Panteru podobné stvoření se po něm skočilo do vzduchu. Žena se vynořila ze střechy odkrývajíc již celé své lidské nohy a dlouhý ocas a zaútočila také.
Cizinec řekl, "Hankyo. Juusaku."
Stejně jako se objevila žena, tak se objevili dvě divoká zvířata. Jedno připomínalo obrovského psa, druhé paviána. "Juusaku, Hankyo. Dávám vám ji v opatrovnictví."
"Vaším příkazem." Poklonili se.
Cizinec kývl, otočil se k ní zády, vykročil k plotu a zmizel.
"Počkej!" Vykřikla za ním Youko.
Pavián se natáhl a těsně ji objal, aniž by se jí ptal zda ano, či ne. Zvíře ignorovalo její protesty, zvedlo jí přelezlo přes plot a skořilo do vzduchu.
Žádné komentáře:
Okomentovat