Youko probudil zvuk narážejících vln. Cítila na obličeji kapky vody. Otevřela oči, zvedla hlavu. Spadla na písčitou pláž nedaleko moře. Velká vlna se přihnala k pobřeží. Voda se rozlila podél břehu, sahajíc jí k chodidlům.
Neočekávaně, voda nebyla chladná. Youko ležela na písku a nechávala se omývat vlnami. Bohatý pach oceánu ji obklopoval, pach něčeho jako pach krve. Moře proudilo v jejích žílách. To proto slyšela zvuk moře, když zavřela oči.
Další vzedmutá vlna ji zalila po kolena. Písek unášený přílivem ji lechtal na kůži.
Ten pronikavý pach moře.
Podívala se na chodidla. Voda omývajíc její tělo byla červená. Podívala se na šedý příboj, na širokou, šedou oblohu. Podívala se zpátky. Voda jistě byla červená.
Hledala zdroj té barvy. "Ach," řekla.
Nohy. Rudé proudy odcházely z její omyté kůže. Přitáhla se ke kolenům. Ruce a chodidla byla zbarvena do červena. I její uniforma seifuku obvykle námořnické modři se zbarvila v temnou kaštanovou.
Krev.
Zděšením vykřikla. Celé její tělo bylo napito krví. Ruce byly černé a lepkavé zaschlou krví, stejně tak i obličej a vlasy. Vykřikla, vrhla se do burácejících vln. Voda, hrnoucí se ve své kalně šedé barvě, ustupovala rudé. Nabrala vodu do rukou. Krvácela jí mezi prsty. Čím více ruce drhla, tím hůře se jí dařilo odstranit nepřirozenou barvu její kůže. Příliv se zvedl k jejímu pasu. Barva se rozlila kolem ní, šarlatová pod uhlově šedou oblohou.
Youko znovu pozvedla ruce k obličeji. Před očima se jí začaly prodlužovat nehty, vyrostly jako drápy o stejné délce, jako její prsty samotné.
"Co . . . ?"
Otočila ruce. Nesčetně malých prasklin a trhlinek se rozbíhalo po kůži. Kousek kůže se odloupl, unášen větrem, spadl do vody. Pod kůží byla krátká rudá srst.
"Ne, tomu nevěřím."
Přejela rukou po paži. Kůže stále více padala odhalujíc srst. Pokaždé, když se pohnula, shazovala kůži. Vlny vířily proti ní. Uniforma se rozpadla jako by byla rozleptána kyselinou. Voda smáčela srst a moře červenalo.
Drápy na rukou, srst vyrostlá po těle, měnila se v jedno z těch zvířat.
"Ne, ne, ne," naříkala. Uniforma se rozpadla. Ruce se vytvarovaly jako přední nohy kočky nebo psa. Krev, to ta krev těch tvorů, ta z ní udělala jedno z nich. To nebylo možné. Křičela , "Bože, NE!"
V uších neslyšela žádný rozpoznatelný zvuk, jen řev narážejících vln a nezřetelné zavytí.
Youko otevřela oči na bleděmodrou oblohu.
Celé tělo jí bolelo. Bolest v tukou byla nesnesitelná. Zvedla je a oddechla úlevou. Normální. Normální lidské ruce. Žádná srst, žádné drápy.
Oddechla si. Namáhala si mozek, snažila se vzpomenout si, co se stalo. Všechno se to seběhlo tak rychle. Chtěla se postavit na nohy, ale svaly byly tak bolavé, že se těžko hýbala /že s nim itěžko pohla). Ležela tam, zhluboka dýchala. Kousek po kousku bolest ustupovala a nějaký ten pohyb se jí vrátil do končetin.
Posadila se, schazujíc ze sebe vrstvu borových jehlic.
Borovice. Určitě to vypadalo jako borovice. Rozhlédla se a viděla bor. Vršky stromů byly polámané, odhalujíc bílé dřevo. Muselo na ně neco spadnout.
Pravá ruka stále pevně svírala jílec meče. Takže ho nakonec neupustila. Prozkoumapa zbytek těla a nezjistila žádné vážné zranění, nic víc než pár malých škrábanců a modřin. Nic divného. Ohledávaje záda, rucse přejely po pochvě za pasem uniformy.
Lehký vánek se nesl ranní oblohou. Slyšela vzdálené zvuky vln. Ptala se nahlas, "Co to bylo za sen?"
Vrátilo se to, ruřivý boj, jejich krev ji zmáčela.
A zvuk vln.
Naříkala.
Prozkoumala okolí. Bylo před svítánim. Bor rostl podél pobřeží. Byla na živu, neutrpěla žádné vážné zranění. To bylo vše.
Nezdálo se jí, že by byl nepřitel nablízku. Nic zlověstného se v lese neskrývalo. Ani spojenci. Když prošli tím měsíčním kruhem, měsíc videl vysoko na oblože. Je skoro svítání. Po tu dobu byla sama. Keiki a ostatní určitě byli nuceni vychýlit se ze zamýšlené trasy.
Když se ztratíš, připomínala si potichu, měla by jsi zůstat tam, kde jsi.
Jistě jí hledali. Keiki jí slíbil, že ji ochrání. Kdyby se někam vydala sama, už by jí nikdy nenašli. Opřela se zády o patu stromu a sevřela drahokam připevněný k pochvě. Kousek po kousku, bolest začala ustupovat.
Jak podivné. Ale opravdu to fungovalo. Pozorně se zadívala na drahokam. Vypadal, jako občejný kámen, ač zářil jako opracované bleděmodré sklo. Možná to byl nefrit.
Sedla si a zavřela oči, stále silně svírajíc kámem.
Chtěla ji jen nachvíli zdřímnout, ale vzbudila se pod svěží ranní oblohou. "Začíná se připozdívat," poznamenala.
Ale kde jsou všichni? Keiki, Kaiko, Hyouki? Proč jí nepřišli vyzvednout? Konečně řekla, "Jouyuu-san?"
Jestliže byl stále uvnitř ní, nedával to znát. Už vůbec necítila jeho přítomnost. Jinými slovy, nehodlal se ukázat, pokud nemusela máchat mečem.
"Hej, jsi tam?" zeptala se znovu. "Kde je Keiki?"
Žádná odpověď. Nic. Opravdu. Ukázal se být velmi užitečný. nervózně zvedla hlavu. Cokdyž ji Keiki hledal a minul ji? Vzpomněla si na bolestné zaskučení než spadla. Zanechala Hyouki samotného, obklopeného monstry. Přežil?
Neklid ji dopadl na hlavu a ramena. Vyskočila, přemáhaje výkřik paniky, který v ní začal růst.
Rozhlédla se a napravo viděla konec lesa. Nic mezi ní a koncem lesa se jí nezdálo nebezpečné. Dovolila si odhadnout aspoň to. Za lesem se rozkládalo neúrodné pole. Bylo poseto houštím keřů přilnutých k vybledlé zemi. Za polem vyčníval útes nad černé moře.
Youko došla na okrajútesu. Blíže, a bylo to jak ostát na vrcholu vysoké budovy a dívat se přes její okraj. To, co vyděla, ji ohromilo.
Nebylo to způsobeno jen obrovsnou výškou. Bolo to vodou, černá, jako noc, modrá, ve své černotě. I ve světle úsvitu vypadalo jako noc. Ale pak, jak sjížděla pohledem z útesu do vody, si uvědomila, že voda sama nebyla černá. byla naprosto čirá. Tak hlubojá, že si to ani nedokázala představit. Moře muselo být tak širé, tak hluboké, že žádné světlo neproniklo na není dno.
Potom, z hloubi hloubek, viděla třpytivý bod světla. Nejdříve netušila, co to je, ale pak se jich objevilo mnohem mnohem víc, mylách svítících teček rozprostřených po širé černotě jako zrnka písku. Světlo se shluklo so slabé jasné záře.
jako hvězdy.
Dostala závrať. Usedla. Věděla, co to bylo. Viděla obrázky hvězd, mlhovin a galaxií. To pod ní musel být vesmír. Myšlenky jí náhle ovládly. Nemohla od pravdy, kterou před sebou viděla, odtrhnout: Tohle místo neznám. Tohle není svět, který znala, oceán, který znala. Byla v úplně jiném světě.
Ó Bože.
"To nemůže být pravda," řekla nahlas.
Kde to je? Je to místo bezpečné? Nebezpečné?Kam by mela jít? Co by měla dělat? Proš se jí to musela stát?
"Jouyuu-san." Zavřela oči, zvýšila hlas. "Jouyuu! Prosím, odpověz mi!"
Slyšela ve svých uších jen řev moře. Ani šepot od té bytosti, která ji posedla.
"Co mám dělat? Nepomůže mi někdo?"
Celá noc již uplynula. Její matka už musela být mrtvá strachy. Otec šílený/vzteklý.
"Chci domů."
Slzy jí kanuly po tvářích. Polykala slzy. "Chci domů," zopakovala. Nemohla to zadržet. Objala kolena, obličej skryla do rukou a plakala.
Youko konečně zvedla hlavu. Plakala tak silně a dlouho, že se cítíla jako v lehké horečce. Vybrečet si oči jí pomohlo cítit se lépe, ale jen trochu. Pomalu otevřela oči. Oceán se před ní rozevřel, jako vesmír.
"Jak zvláštní--"
Zdálo se jí, jakoby se dívala dolu na oblohu posetou hvězdami, hvězdnou noc promítnutou na klidné černé moře, galaxie se pomalu točily ve vodě.
"tak zvláštní a přesto takpřekrásné--"
Zachvíli se Youko uklidnila a zvládla přemýšlet o své situaci. Roztržitě zírala na hvězdy ve vodě.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat