"Našel jsem vás."
Jeho přítomnost doprovázel slabý pach moře. Zástupce ředitele zíral v úžasu. Pak se Youko ohlédla přes rameno a muž ji poznal, "Jsi to ty."
Odhadovala ho na pětadvacet. Všechno ostatní ale bralo dech. Byl oblečen v dlouhé uhlazené tunice. Jeho vlasy úžasně zlaté záře, rámovaly mramorově bílý obličej a sahaly až ke kolenům.
Nikdy předtím ho neviděla.
"A kdo jste vy?" požadoval odpověď zástupce ředitele.
Cizinec ho ignoroval a místo toho udělal něco ještě více udivujícího. Klekl si k nohám Youko a sklonil hlavu hluboko k zemi. "Ten, kdo byl hledán, byl nalezen."
"Znáš ho?"
Youko zatřásla hlavou "Neznám ho, neznám."
Zatímco tam zmateně stáli, muž se postavil. "Musíme jít."
"Jít?"
"Slečno Nakajimo, co to má znamenat?"
"Nevím!"
Několik málo učitelů a zaměstnanců kanceláře kolem nich si vyměnili úzkostné pohledy. Youko vrhla prosený, bezmocný pohled na zástupce ředitele, který se vytáhl do plné výše. "Mladý muži, nedovoleně jste vstoupil na školní pozemek. Musím vás požádat, abyste ihned odešel!"
Cizincův obličej si zachovával masku lhostejnosti. Chladně odpověděl, bez záchvěvu nenávisti v hlase, "To se vás netýká." Stejně chladnýma očima se rozhlédl po místnosti. "Nezasahujte, nikdo z vás."
Majestátní tón v hlase je ihned umlčel. Svůj pohled obrátil k neméně ohromené Youko. "Vysvětlím později. Ale teď musíme odejít."
"Co to . . . ?"
Hlas, který se ozval poblíž, ji přerušil.
"Taiho."
Zvedl hlavu, jako by ho někdo zavolal jménem. "Co se děje?" vyslovil otázku do prázdna. Jeho obličej viditelně značil znepokojení.
Hlas se znovu ozval z prázdnoty. "Nepřítel je u bran."
Apatický výraz byl vystřídán naléhavostí. Aby vyjádřil pochopení, přikývl a vzal Youko za zápěstí. "Odpusť," řekl, "ale toto místo začíná být nebezpečné."
"Nebezpečné?"
"Není čas na vysvětlování. Mohou dorazit každou chvíli."
Youko se mu vysmekla, naplněna podivným strachem. "Kdo to je?" vykřikla.
Znovu se ho chtěla zeptat, ale hlas bez těla oznámil, "Jsou tady."
Okno nejblíže Youko explodovalo.
Zavřela oči, slyšela jekot, úlomky skla kolem ní padaly jako déšť.
"Co to bylo!?"
Youko otevřela oči při rozpoznání hlasu zástupce ředitele. Všichni v kanceláři se přesunuli k oknům. Chladný vítr se hnal od řeky, jež tekla za školními pozemky. Přinášel silný pach krveprolití a moře.
Podlaha kolem ní byla vystlána sklem. Přestože byla nejblíže oknu, byla nezraněna.
"Jak . . . ?"
Předtím, než dokázala pochopit smysl celé té situace, cizinec ji oslovil. "Přišlo, před čím jsem varoval. Něco zlého se blíží tímto směrem." Vzal ji za ruku. "Následuj mě."
Šílená panika ji ovládla. Youko se vzepřela, ale cizinec ji jednoduše táhl za sebou. Když předstírala, že zakopla, dal ji ruku přes ramena. Zástupce ředitele jim zastoupil cestu.
"Jsi za tohle zodpovědný?"
Tón cizincova hlasu nyní odrážel hrozbu chladnou jako kámen. "Jsi nedůležitý. Ustup stranou."
"Ne, dokud to nevysvětlíš, mladíku. Co chceš dělat se slečnou Nakajimou? To je nějaká záležitost gangů?" Věnoval Youko vyčítavý pohled, "Do čeho jsi se to zapletla?"
"Netuším, o čem to mluví!"
"A ty?" zeptal se, ukazujíc na muže.
Youko viděla v očích zástupce ředitele stále děsivější závěry: byli v tom společně. "Neznám ho! Přísahám!"
Vykroutila se z jeho sevření. Ve stejnou chvíli se za jejich zátylky ozval hlas, tentokrát ještě naléhavější.
"Taiho!"
Lidé v kanceláři pohlédli jeden na druhého, jako by se snažili najít zdroj toho hlasu.
Cizinec se na Youko zamračil se znatelnou nespokojeností. "Jste tak neústupná!" Než mohla Youko reagovat nebo namítnout, poklekl a uchopil její chodidla v prosbě. "Vaše excelence, slibuji vám věrnost až na věky." Mluvil rychle, nespouštějíc ji z očí. "Žádám vás o souhlas."
"Co . . . co to?"
"Není vám váš život milý? Řekněte, že souhlasíte!"
Příliš zaskočena, aby zvážila, o co jí žádá a ohromena intenzitou jeho slov, Youko se přistihla při přikývnutí navzdor rozumu. "Souhlasím," řekla.
To, co udělal, ji zanechalo naprosto ohromenou.
Rána -- a několik hlasů se ozvalo v protestu. "Co je to s váma dvěma? Jste snad cvoci?"
Jako zasažena bleskem, Youko sledovala, jak tento muž --kterého nikdy v životě neviděla-- sklonil hlavu ve své úkloně a dotkl se čelem nártu její nohy. "Co to . . . " začala, ale skončila uprostřed věty.
Její smysly vířily. Cítila, jak skrz ní něco proudí. Před očima se jí na chvíli zatmělo. Jemný otřes, jako zemětřesení, otřásl místností. Na dvůr za okny padly temné stíny.
"Nakajimo!" zaječel zástupce ředitele, v obličeji celý vzteklý. "Co se to k čertu děje?"
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat