Minulo poledne a opustili Takkin dům.
Cesta do Kassai se ukázala jako nečekaně příjemná. Nejdříve Youko skrývala obličej před každým, koho potkali, ale pravděpodobně protože jí Takki obarvila vlasy odvarem z kořenů rostlin, nepadlo na ni jediné podezřívané oko. Zvykla si na to a zachvíli se jí líbilo potkávat nové lidi během cesty.
Přestože se tato země podobala Staré Číně, lidé tu žili různí. Obličeje měli vcelku asijské, ale barva vlasů, očí a kůže všelijaké. Kůže od světlé evropské až po tmavou africkou. Barva očí jakákoli od černé po oceánově modrou. Stejně tak vlasy, a zdálo se, že existují nekonečné možnosti tónů, jako třeba fialová nebo pastelově modrá. Ve zvláštních případech měly vlasy dva odstíny, jako by si jich část obarvily.
Zpočátku se jí to všechno zdálo strašně divé, ale překvapivě rychle si na všechno zvykla. V tu chvíli se rozhodla, že, ano, rozmanitost je dobrá. A stejně neviděla nikoho s čistě blonďatými, zlatými vlasy, jako měl Keiki.
Jejich oblečení bylo ve stylu Staré Číny. Muži nosili krátkou tuniku přes kalhoty. Dámská móda byla založena na dlouhé sukni. Sem tam viděla skupinu v oblečení "orientálního" stylu, přestože nemohla říci z jaké země, či doby byl. Podle Takki to byli kočovní herci.
Pro Youko byla úleva, že mohla jen jít. Následovala Takki, která obstarávala jídlo a nocleh. Youko neměla peníze, takže Takki za vše platila.
"Opravdu se omlouvám, že vám nemohu nijak pomoci," prohodila behěm chůze.
Takki se srdečně zasmála. "Jsem jen stará čmuchalka. Nemusíš se o nic starat."
"Nemám nic, co ti dát na oplátku."
"Netřeba děkovat. Už je to dlouho, co jsme viděla svou matku. Díky tobě mám výmluvu a zase ji uvidím."
Bylo hezké slyšet její milá slova. "Takki-san, vy jste se do Goso přivdala?"
"Ne, dostala sem přidělení."
"Přidělení?"
Takki přikývla. "Když dospěješ, je ti dána půda a musíš se sama postavit na nohy. Já půdu dostala v Goso. Tomu se říká přidělení."
"Všichni dostávají půdu, když dospějí?"
"Ano, všichni. Můj manžel je muž, co žije blízko. Rozešli jsme se, když naše dítě zemřelo."
Youko zírala na Takkin bodrý obličej. Když to tak zmínila, vzpomněla si, že jí zemřelo dítě. Youko se omlouvala, "Omlouvám . . . se."
"To nic. Nebylo mi určeno být matkou. Dítě, kterým jsme byli po tak dlouhé době obdařeni, zemřelo kvůli mě."
"To tak určitě nemyslíš . . . . "
"Děti k nám chodí z nebe. Takže nebesa si je zase vzala. Ale lidé jsou lidé, zdá se, že to bylo nevyhnutelné. Ale škoda toho dítěte."
Youko neměla tušení, jak odpovědět, ale zvládla váhavý úsměv. Youko v ní trochu viděla smutnou a opuštěnou osobu.
"Dokážu si představit, jak se o tebe tvá matka bojí. Čím rychleji se dostaneš domů, lépe, viď?"
"Ano." Youko přikývla. "Ale je to vůbec možné? Když jsem byla v Hairou, stařešini tvrdili, že není."
"No, když odněkud odejdeš, jistě je i cesta zpět."
Youko znovu prikývla. Radostný úsměv na rtech odrážel opravdovou radost.
"Samozřejmě. Ach, a jsme tady."
Na rozcestí tří cest, jedna mířila nalevo. na každé křižovatce byl vždy malý kámen do kterého byly vytesány místa a vzdálenosti. Délka byla měřena v jednotkách zvaných "ri." Tento ukazatel obsahoval místo "Sei" a vzdálenost "5 ri."
Podle toho, co si pamatovala z japonských dějin, japonské "ri" bylo dvě a půl míle. "Ri" zde bylo mnohem kratší, jen několik set yardů.
Takže pět ri nebylo tak daleko.
Krajina byla monotóní, ale zato bylo hezké, že byla klidná a tichá. Hory se rozkládaly strmé a vysoké nad rovným územím. Viděla slabě v dálce hory, jejíchž vrcholy byly zahaleny v oblacích, ale žádný nebyl pokryt sněhem. Nebe bylo nízko nad zemí.
Zdálo se, že jaro přislo o měsíc dříve, než v Tokiu. Květiny kvetly tu a tam podél rýžových polí. Youko některé poznávala, některé pro ni byly nové.
Tu a tam byl mezi políčky houf malých k somě natěsnaných domků. To byly vesnice, říkala Takki, pro lidi pracující na polích. Když došli dále, přisli k jaksi větší osadě obehnané vysokou zdí. To bylo město. Tam se lidé stahovali z okolních oblastí, aby tam strávili zimu.
"Takže tu lidé žijí odlišně v zimě a v jiných ročních obdobích?"
"Pár podivínů žije ve vesnicích i během zimy, ale zbytek má lepší věci na práci, než se motat na polích. Je mnohem pohodlnější být ve městě. A bezpečnější."
"Ty zdi jsou jistě silné. Chrání vás před youmy, že?"
"Youmové by na takové město neútočili. Chrání hlavně před válkami a divokými zvířaty."
"Divokými zvířaty?"
"Vlky a medvědy. Panter nebo tigr se sem tam objeví, ale ne tady. V zimě, když si nenajdou dost zvěřiny, přiblíží se oblastem, kde žijí lidé."
"Jak se zařizuje žití v domě během zimy? Pronajímají si lidé dům?"
"Je ti dán i dům, když dospěješ. Většina lidí ho ihned prodá, ačkoli někdo ho naopak pronajímá, zatímco je ve vesnici. Těch, jež si pronajímají dům přes zimu, je nejvíce."
"Och."
Velkoměsta byla všechna chráněna vysokými hradbami. Byla v nich pouze jedna posílená brána, která sloužila jako vchod i východ. Stráže stojící u brány kontrolovali každého človeka, který vcházel, nebo odcházel.
Obvykle stráž jen hlídá bránu, říkala Takki. Zajímali se hlavne o rudovlasé mladé ženy mezi početnými, bezpochyby hledali kaikyaku, která utekla z Hairou.
Za branou byly domy postavené těsně u sebe. Obchody lemovaly křižující široké ulice. Ulice byly plné tuláků. Několik lidí si postavilo stany podél základů vnitřních hradeb.
"Když mají všichni zem, proč musí žít ve stanech?"
Když Youko ukázala na stany, Takki zvedla obočí. "To jsou uprchlíci z království Kei. Je to smutná skupinka. V Kei jsou poslední dobou velké nepokoje. Uprchlíci utíkají před youmy a válkami, a takto se shlukují. Když se oteplí, jejich počet se zvětší."
"Zdá se, že tu také není úplný klid."
"Jistě. Nejen v Kei. Na severu v královstvi Tai, mají taky problémy. Říká se, že je to tam ještě horší."
Youko jen přikývla. Japonsko je v porovnání s tímhle naprosto klidná země. Tady jsou války a nic dobrého se nedá říct o zákonu a pořádku. Nemohli ze svých věcí spustit oči. Hrubiáni jí dělali mnohokrát nemravné návrhy a drsně vypadající skupina se jí snažila odvést pryč. Ale Takki vypustila pořádný proud nadávek a zachránila ji.
Nedostatek bezpečí byl pravděpodobně důvod, proč nikdo necestoval v noci. Městské brány byly také zavřené. Než zapadne slunce, bylo nutné, aby cestovatel dorazil do dalšího města nebo velkoměsta.
"Říkala jsi, že trvá čtyři měsíce cestovat z jednoho království do druhého?"
"To je pravda."
"Lze cestovat jinak, než chůzí?"
"Koňmo nebo na povoze. Ale to musíš být bohatá. Nikdo jako já, by si to nemohl dovolit za celý svůj život."
V porovnání s jejím světem byl tento jaksi zchudlý. Žádná auta, palivo nebo elektřina. Ani vodovod. To nemohlo být pouhým opožděním vývoje civilizace. Z jejich rozhovorů zjistila, že největší problém je nedostatek petroleje nebo uhlí.
Zeptala se Takki, "Jak jsi se dozvěděla tolik o ostatních královstvích? Byla jsi v Kei nebo Tai?"
"Samozřejmě, že ne," smála se Takki. "Nikdy sem Kou neopustila. My, poddaní, tak necestujeme. Musíme se starat o pole. Dozvíš se o ostatních království od potulných umělců."
"Myslíš kočovné herce a hudebníky?"
"Ano. Někteří procestovali celý svět. Ve svých představeních vypráví příběhy, jak se dostali tuhle, a co viděli támhle. Příběhy o všech velkých městech a království."
"Och," řekla Youko. V jejím světě dříve chodívali lidé do kina na filmové zpravodajství. To muselo být něco podobného, pomyslela si.
Bylo skvělé mít někoho, kdo odpovídal na všechny její dotazy. Youko o tomhle světě nic nevěděla a znepokojení, které z toho měla, bylo děsivé. Ale s tak vstřícnou osobou po boku, někdo, kdo jí mohl vysvětlit věci tak, jak přicházely, bylo vše dost fascinující.
S Takki po boku dorazili do cíle bez žádných závažných nepříjemností. Svět, který ji zprvu tak tvrdě a krutě udeřil, se stal plný zvláštností a zajímavostí.
Každou noc ji navštívily vize, které jí přinášely touhu po domově a depresi. Modrá opice se taky ukázala a věci ještě zhoršila. Ale ty neklidné pocity netrvaly dlouho.
Když další den ráno vstali a vyrazili, viděla jeden fascinující pohled za druhým. Takki byla tak milá, jak si jen Youko mohla přát. Díky síle, kterou si brala z drahokamu, mohla chodit, aniž by se unavila. A protože věděla, že v noci budou jíst dobré jídlo a spat na dobré posteli, bylo všechno mnohem lepší.
Bylo těžké být daleko od domova, ale aspoň měla u sebe strážce. Nemohla být dostatečně vděčná za to, jaké štěstí jí potkalo a narazila právě na ni.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat