Začala zase přespávat venku.
Bez žádného konkrétního důvodu se vydala po cestě k dalšímu městu. Nemaje žádné peníze si nemohla dovolit pokoj ani jídlo. Radši by spala vedle hradních zdí, stejně jako uprchlíci, ale strážní u brány vypadali ve střehu a snažit se vmísit to davu by bylo problematické. Toho nápadu se vzdala.
Nikdo, v tomhle světě, nebude tvůj spojenec. Nikdo ti nepomůže. Nikdo tě nenechá, aby jsi vyvázla s jedinou věcí.
Každopádně, když pomyslela na podvod a zradu, řekla si, že radši bude spát pod hvězdami a odhánět od sebe youmy mečem.
Poté, co změnila oblečení, ji měli častěji za mladého hocha, než dívku. Všede kolem nebylo moc zákona a pořádku. Často se zapletla s pochybnými typy, avšak všechny námitky zmizeli, když v krajním případě došlo na meč.
Během dne šla, dávala si pozor na kolemjdoucí. Během noci, šla a bojovala s youmy. Nemohla v noci usnout, aniž by neriskovala útok, nakže se stala nočním tvorem, šla v noci ,spala ve dne.
Některé rodiny prodávali jídlo ve svých chatrčích podél cest, ale ti prodávali jen ve dne a Youko stejně neměla žádné peníze, takže se její strava obvykle zredukovala na nic.
Když rozhořčeně zjistila, že měla hlad větší než dokázala snést, hledala práci. Ale města byla zaplavena uprchlíky a žádná práce na ni nezbyla. Nemohla očekávat, že ji najmou, protože byla pro celý svět jen bezmocným dítětem.
Youmové se ukázali každou noc, a aby toho nebylo málo, někdy i během dne. Ke všemu tu byly ještě vize, které jí ukazoval meč, a modrá opice, která jí mučila.
Vidět matku plakat jí lámalo srdce. Nemohla se zbavit myšlenky, o kolik lepší by bylo, kdyby byla opice mrtvá. Avšak touha vidět matku, vidět místa, kde žila, vždy vyhrála. Stejně jako touha s někým mluvit, s kýmkoli.
V noci ji navštěvovaly vize meče, který odpovídal na její stesk po domově. Zda-li se vyjímečné schopnosti meče projevovaly pouze v noci, nebo zda to bylo jednoduše tím, že v noci byla častěji vzhůru, to nevěděla.
Noci, ve kterých ji útočící youmové nedali čas myslet na domov, ji zanechávali jen bolest v těle. Noci, při kterých měla čas přemýšlet, ji zanechávali bolest v srdci. Věděla, že by měla ignorovat meč pokaždé, když začal zářit, ale neměla na to dostatek odhodlání.
I tuto noc tančilo nad ostřím fosforeskující světlo. Utekla jómům do hor a odpočívala pod bílým stromem.
Hluboko v horách, tu a tam, narážela na bílé stromy. Takové stromy nikdy předtím neviděla. Kůra byla čistě bílá, větve sahaly do široka, že by se pod ně vešel dům, avšak ne moc vysoký. Nemyslela si, že by i ty nejvyšší větve byly výse než šest sedm stop nad zemí.
Bezlisté větve čněly nízko nad zemí, tenké, avšak neuvěřitelně tvrdé, že je ani meč nedokázal přeseknout. Jako by byly ukované z nějakého bílého kovu. Žluté ovoce zrálo na větvích, ale drželo na nich jako přivařené.
Bílé stromy zářily i v noci, a ještě více, vyšel-li měsíc. Youko se na ně ráda dívala.
I navzdory nízko visícím větvím se mohla proplazit až ke kmeni, kde bylo dost míst na sezení. Z nějakého, pro ni neznámého důvodu, na ni útočili youmové méně často a divocí psi se sotva obtěžovali, když byla právě pod těmito stromy. Takže když potřebovala přestávku, stromy byly její útočiště.
Skryta pod stromem, opíraje se zády o kmen, Youko pohlédla na meč. Deset dní uplynulo od doby, kdy potkala starého muže, druhého kaikyaku, v Takkyuu.
Meč vyzařoval slabé světlo, osvětloval větve, které jasně zářily. Ovoce zářilo zlatými odstníny.
Místo pohledu na svou matku jako obvykle, se jí zjevil obraz několika lidí, kterí se pohybovali. Skupina mladých dívek, na sobě černé uniformy, v pokoji plném vyrovnaných lavic.
To je moje učebna.
Zdálo se, že dívky jen postávaly, byla to scéna z přestávky mezi hodinami, na které byla zvyklá. Musela se hlasitě zasmát, když viděla jejich krásné, umyté a vyfénované vlasy, vyžehlené uniformy, čistou světlou kůži a jak vypadá ona sama v porovnání s nimi.
"Youko Nakajima, Slyšela jsem, že utekla."
Známé hlasy jejích kamarádek se objevili na scéně. Všechny naráz začaly živě klábosit, jejich brebentění doléhalo k jejím uším.
"Utekla z domova? To si děláš srandu!"
"Je to pravda! Včera nebyla nemocná. Utekla. Minulou noc mi volala její máma. Bla jsem dost překvapená!"
Tohle se muselo stát už před nějakou dobou.
"Tomu nemůžu uvěřit!"
"To byla předsedkyně třídy!"
"Jo, tyhle vážný typy, nikdy nevíš, co mají za lubem, když se nedíváš."
"To je pravda."
Youko se musela znovu smát. Realita byla tak vzdálená.
"Jako třeba ten divnej chlápek, co se tu objevil a odvedl ji. Slyšela jsem, že vypadal, jako jeden z těch dnešních pouličních elementů."
"Chlápek? Myslíš, že to dělali?"
"Jo, myslíš, že utekli?"
"To jsem taky slyšela. Slyšeli jste, že byla vymlácená všechna okna v ředitelně? To udělal její přítel."
"Vážně?"
"Hej, jak ten kluk vlastně vypadal?"
"To nevim, ale měl takle dlouhý odbarvený vlasy a šla z něj hrůza."
"Nikdy bych si nemyslela, že Nakajima byla do metalu."
"Nebo něčeho takového."
Keiki . . . .
Youko se vznášela jako duch, nemohla se pohnout, jen sledovat to rušné představení přímo před ní.
"Jak je obecně známo, barvila si vlasy."
"Neříkala, že to byla její přírodní barva?"
"Není možná! Přece nikdo nebude mít takovou barvu od přírody."
"Ale já slyšela, že nechala v učebně brašnu a kabát."
"Jo, no a?"
"Včera ráno někdo říkal, že je Moricuka našel."
"Ale ona přece utekla s tím klukem, ne? S tím, co měla na sobě!"
"Nebuď hloupá. Ale kdyby neutekla, znamenalo by to, že prostě zmizela."
"Děsivé . . . . "
"Dříve nebo později se objeví plakáty na vlakových zastávkách."
"Letáčky na billboardech, a její máma je bude rozdávat."
"Myslím, neviděli jste tuhle dívku? Jako obvykle."
"Hej, nějak jste se tím nechali unést."
"Jo, pravda, s námi to nemá nic společného."
"Utekla z domova, to je všechno."
"To je pravda. Ale když se to stane tak vzorné studentce, jako byla ona, tak sou z toho všichni vyvedený z míry."
"Utekla s přítelem. Nikdo to nechce přiznat, ale když se holka zamiluje do takovýho exota, pak už nic, co udělá, nedává žádný smysl."
"To nebylo hezký. Byly ste přece kamarádky, nebo ne?"
"Bavila jsem se s ní, nic víc. Abych řekla pravdu, neměla jsem jí zas tak ráda."
"Já vím. Bylo to, jako by byla lepší, než my ostatní."
"Naprosto."
"Slyšela sem, že měla velmi přísné rodiče, který jí jen opakovali, že by se měla chovat jako 'mladá dáma.'"
"Vždyť to tak myslim. Ale bylo užitečný, když měla vždycky včas domácí úkoly."
"Pravda, pravda. Já na dnešní z matiky ještě nesáhla."
"Hej, já taky ne"
"Udělal ho někdo?"
"Nikdo mimo Nakajimy."
"Youko, vrať se zpátky, prosím!"
Vypukl veselý smích. Sesterská scéna se rozmazala, tmavla. Obrazy se ohly a zkreslily, postavy rozpustily. Pak v mrknutí oka vše zmizelo. Světlo vyhaslo a vše, co zůstalo, byla čepel.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat