"Tak, proč třeba nezkusit tohle?"
Žena stojící za paravanem, Youko podala noční oblečení. "Zůstaneš tu přes noc? Zatím to můžeš nosit."
Youko hluboko sklonila hlavu na výraz vděčnosti.
Žena utěšovala stále uplakanou Youko. Připravila rýžovou kaši oslazenou fazolemi azuki. Pak naplnila velkou káď horkou vodou a připravila pro Youko koupel. Její dlouhý bodavý a nekončící hlad zmizel, umyla se v horké vodě, vzala si čisté oblečení. Znovu se začala cítít jako člověk.
"Jsem ti opravdu velice vděčna za to, co jsi pro mě udělala." Youko vyšla zpoza paravanu, který žena umístila před káď, a znovu se uklonila. "Velice se za všechno omlouvám."
Nakonec, snažila se okrást tuto ženu.
Když se na ní zpříma podívala, mohla vidět její modré oči. Ženiny modré oči změkly a zasmála sa.
"Och, o to se nestarej. Nechme to být. Najez se něčeho teplého. A taky se tohoto napij. Pomůže ti usnout. Připravila jsem ti lůžko."
"Omlouvám se."
"Jak jsem říkala, žádný problém. Doufám, že ti nevadí, že jsem dala ten meč stranou. Cítila jsem se trochu nesvá."
"Ano. Omlouvám se."
"Ach, netřeba se m istále omlouvat. No, nezaslechla jsem tvé jméno."
"Youko Nakajima."
"Kaikyaku opravdu mají divné jména. Můžeš mi říkat Takki." Podala YOuko šálek.
Youko si ho vzala a zeptala se, "Jak se to píše?"
Takki načrtla písmena pro "úspěch" (tatsu) a "služebná" (ki) prstem na stole. "Takže, Youko, potřebovala ses někam dostat?"
Youko zavrtěla hlavou. "Ne, nikam specificky. Takki-san, slyšela jste o muži jménem Keiki?"
"Keiki? Neznám nikoho toho jména. Hledáš ho?"
"Ano."
"Odkud je? Pochází z Kou?"
"Vím jen, že je někde odtud . . . . "
Takki nasadila trpělový úsměv. "Avšak, to ti těžko bude stačit. Které království a která provincie, to je minimum. Méně než to, je jako hledat jehlu v kupce sena."
Youko svěsila hlavu. "Pravdou je, že o tomhle místě vůbec nic nevím."
"Vypadá to tak." Takki položila šálek. "Jsme v jednom ze Dvanácti království. Přesněji, království jihovýchodu, nazýváno též království Kou."
Youko přikývla. "A slunce vychází na východu?"
"Samozřejmě. A toto je nejvýchodnější část Kou, zvaná Goso. Deset dní pochodu na sever jsou vysoké hory. za těmi horami je království Kei. Hairou je přímo na východ od nás, u pobřeží. Po hlavní cestě se tam dostaneš za pět dní."
Co se zdálo předtím naprosto nepochopitelné, teď začínalo dávat smysl. Bylo jí jasné, že toto místo je svět sám o sobě.
"Jak je tedy velké Kou?"
Takki se napřímila a na chvíli se zamyslela. "Jak velké, ptáš se. No, když bys šla od nejvýchodnějsíko cípu k nejzápadnějšímu, myslým, že by to mohlo zabrat dobré tři měsíce."
"Tak dlouho?" vyhrkla Youko s očima otěvřenýma údivem. Nedokázala si představit jaká je to dálka, jít takovou dobu, ale věděla, že je to víc, než její představivost snese.
"Ano, tak dlouho. Nemuselo by to být tak velké, ale Kou je království. Ze severu na jih to je podobné. Ale pokud bys chtěla do jiného království, pak to znamená přejít hory nebo přeplavit moře, a to je pak čtyřměsíční cesta."
"A všech Dvanáct království . . . . "
"To je pravda."
Youko zavřela oči. Představila si svět jako malou zahradu. Jak by mohla najít jednoho člověka v tak šírém světě? bez jediné stopy a jen podle jména "Keiki"? Obeplout všech dvanást království by zabralo čtyři roky.
"Kdo je to ten Keiki?"
"Vlastně ani nevím. Pravděpodobne jako lidi tady. On je ten, co mě sem přivedl."
"Přivedl tě sem?"
"Ano."
"No, tak to je pro mě novinka." Takki byla viditělně ohromena.
"Je to neobvyklé?"
Takki opáčila mírným zlým/tvrdým/kritickým/drsným úsměvem, "O takových věcech moc nevím. O kaikiaku toho taky moc nevím. Prakticky je tu nevidíš."
"To jsem nevěděla," řekla Youko.
"Je to pravda. Každopádně, ten muž nemůže být obyčejný člověk. To, o čem mluvíš, není nit, co by mohl udělat někdo z nás. Možná jeden z bohů, nebo sannin, nebo půl-démoni."
Youko na ni zírala. Takki se usmála. "Jít tam, někoho s sebou vzít při cestě zpátky, to není nic pro normální lidi. A když to není normální člověk, pak je to sannin nebo youma."
"Vím, že jsou tu youmy, ale i bohové a sanninové?"
"Jistě jsou. Ale žijí ve světě nad námi, odděleni od nás všech. Bohové a sanninové tam žijí. Malokdy sejdou k nám dolů."
"Nad námi?"
"Nad nebesy. Ale to neznamená, že tady dole žádní sanninové nejsou. Od vládce po provinční místodržící, ti všichni jsou tam nahoře nad nebesy."
Když Youko žertovně zavrtěla hlavou, Takki se usmála a vysvetlila. "Každá provincie má svého provinčního místodržícího. Tohle je provincie Jun. Náš provinční místodržící je pán provincie jun. Vládne vůlí krále. Normální lidé se nestávají provinčními místodržícími. Nikdy nezestárnou a mají nadořirozené síly. Nepatří tdo tohoto světa."
"Zajímalo by mě, zda je Keiki taky takový."
"Mohl by."
Takki se znovu ironicky/zkřiveně usmála. "Jestliže mluvíme o sanninech, slýchávám řeči, že všichni pracující v paláci, až po nejnižší poddané, ti všichni jsou stejní sanninové. to samé platí pro vládní úředníky. Normální lidé nemohou do paláce nad nebesy, tam, kde je palác císařský. Císař je jedním z bohů. Sanninové jsou vybíráni císařem. V poslední se sice objevili tací, kteří se dokázali dostat tam nahoru svépomocí, ale většina z nich jsou osamělí poustevníci. Ti patří do světa, kam mi už ne. Oni a my, jako dvě lodě v noci." Like ships that pass in the night
Youko dávala pozor a zapamatovala si vše, co Takki řekla. Nevěděla, která informace je jí později bude hodit.
"Říká se, že dračí král vládne dračí král vládne oceánu, ale to můžou být pohádky. Kdyby tu bylo dračí království, nebyli by to normální lidé. Mimo ně, říká se, že existuje youma, který umí měnit podobu na lidskou. Těm říkáme půl-démon. Většina z nich vypadá prostě jako člověk, někteří se jako člověk dokáží přestrojit tak, ž nepoznáš rozdíl.
Takki nalila více čase kameninové čajové konvice. Byl studený. "Říká se, že youmové mají svoje vlastní království. Nemůžu tvrdit, že to je či není pravda. A nakonec, youmové a lidi, ti přišli z naprosto odlišných světů."
Youko přikývla. To, co zjišťovala, jí měnilo úhel pohledu na věci, a ty jí teď připadaly mnohem více matoucí. Jako třeba, že Keiki není člověk. Jestli není, kdo je? Hyouki a Kaiko a ta divná zvířata musí být druhy youmů. Kdyby ano, nebylo by to proto, že Keiki je půl-démon?
"Um . . . Neslyšela jste, že by se youma jmenoval Hyouki nebo Kaiko nebo Jouyuu?"
Takki jí věnovala pobavený výraz. "Neslyšela jsem o žádném takovém youmovi. Proč se ptáš?"
"Nebo Hinman?"
Pobavený pohled byl vystídán překvapením. "Ach, Hinman. Démon. Youma, který posedne bojovníky na bojišti. Nic než červené oči. Jak to, že víš o takovém tvoru?"
Youko zamrazilo. Jouyuu byl youma zvaný Hinman, a právě teď jím byla posedlá. Ale kdyby to přiznala, Takki by si myslela, že je divná, nebo něco, takže jen zavrtěla hlavou.
"Nebo kochou?"
"Kochou." Takki napsla písmena pro "rýžový červ" (ko) a "vyrýt" (chou). "Pták s rohem. dravé zvíře požírající lidi. Jaktože znáš kouchou?"
"Jeden na mě zaútočil."
"To snad ne! Kde?"
"Tam . . . odkud jsem přišla. Kochou zaútočil a museli jsme utéct. objevil se odnikud, jako by mě a Keikiho pronásledoval. Museli jsme sem, aby nás nezabil . . . nebo něco takového řekl."
Takki se zeptala tichým hlasm, "Opravdu se něco takového stalo?"
Youko se zhluboka nadechla. "Ńezní to snad správně?"
"Vůbec. Pro lidi tu je vážná věc, pokud se youmové začnou objevovat i tu v horách. Dříve youmové vůbec nechodili tam, kde jsou lidi."
"Vážně? Je to pravda?"
Takki přikývla. "Ale poslední dobou, z kdo ví jakéhodůvodu, je jich tu mnohem víc. Už je to nebezpečné. Lidé se bojí vycházet po západu slunce. Ale když se objeví ti zlí, jako třeba kochou, to je pozdvižení."
Takki jí věnovala vážný pohled. "Youma není jako každé jiné divoké zvíře. Nejcou to tvorové, co by šli po jednom jediném človeku, a už vůbec ne na druhou stranu oceánu. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela. Víš, YOuko, zdá se že jsi se zapletla do něčeho dost vážného."
"Zdá se, že jo."
"No, nejsem žádný znalec. Ale opravdu mám špatný pocit z tolika youmů, co se v posledné době objevují."
Tón jejího hlasu zneklidněl i Youko. Zdálo se jí pochopitelné, že v horách you youmové, co útočí na lidi. Pro všechno na světě, do čeho se to zapletla?
Když Takki viděla, že přemýšlí, přidala povzbudivým hlasem, "No, nemá cenu si z toho dělat hlavu, protože to na tom nic nezmění. Takže, Youko, máš kam jít?"
Na otázku youko zvedla hlavu. Podívala se na takki a zavrtěla hlavou. "Nemůžu dělat nic víc, jen hledat Keikiho."
I kdyby byl Keiki youma, věděla, že by nemohl udělat pro ni věci horší, než jaké už jsou.
"To ti zabere nějaký čas. Nebude to jednoduché."
"Ano," Youko neochotně souhlasila.
"A mezi tím by sis měla vydělávat, nemyslíš? Nevadilo by mi, kdyby jsi tu zůstali, ale mí hluční sousedi se o tobě dozvědí a není pochyb, že by tě poslali na sídlo okresní správy. Řekla bych jim, že jsi dcera příbuzných, ale pravděpodobně by to rychle prohlédli."
"Nechci ti způsobit další nepříjemnosti."
"Na východ odtud stojí město Kasai. Má matka tam žije."
Když se na ní Youko podívala, zasmála se. "Vede hotel. Neboj se, neodmítne tě. Je to má matka, víš. Jsem si jistá, že ti dá práci. Chceš tam pracovat?"
"Ano," Youko ihned souhlasila. Bylo by těžké hledat Keikiho. A bylo by to skoro nemožné, kdyby neměla, kde přečkat nějaký čas. Bojovat s youmy každý den, nemít co jíst, spát venku - kdyby se mohla tomu všemu vyhnout, mohlo se jí to podařit.
Takki se zasmála a přikývla. "To je skvělé. Uvidíš, nebude to tak špatná práce. Všichni jsou tam dobří lidé. Bude se ti tam líbit. Co kdybychom vyrazili hned zítra?"
"To by mi nevadilo."
"Tak tedy domluveno. Měli bychom jítuž spát. A zítra ráno, pokud se ti nebude chtít vyrazit, počkáme ještě jeden den, jestli chceš."
Youko hluboko sklonila hlavu na výraz vděčnosti.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat