Neprostupně černý svět. Dívka je zahalena temnotou. Odněkud přichází pronikavá ozvěna dopadajících kapek na povrch vodní hladiny. Jeskyně, pomyslela si, i když vzápětí věděla, že to není jeskyně. Temnota byla příliš rozlehlá a hluboká.
Rudé světlo zaplanulo v dálce. Plameny plápolaly, točily se a měnily tvar. Plamen vystoupal výš, vrhajíc dlouhé stíny do těžké tmy, stíny nekonečného zástupu zvířat. Zvířat, která skákala a vzpínala se, vybíhajíc z ohně. Opice, krysy, ptáci, všechny možné druhy zvířat, příliš rozdílných od těch, co znala, aby je našla v dětské obrázkové knížce. Jejich trup příliš obrovský, jejich srst červená, černá a modrá.
Točili se jako dervišové, vzpínali se a hrabali ve vzduchu předními končetinami. Téměř jakoby se dívka dívala na karneval lidí, kteří se bijí navzájem v extázi. Ale přestože se točily a tančily, jejich pozornost byla upřena stále na ni, na oběť, kterou s radostí obětují oltáři.
Jejich šílený a vražedný úmysl na ni působil jako bičující vichr, přestože od ni byli vzdáleni čtyři sta yardů. Děsivý tvor v čele zástupu otevřel svoji širokou tlamu ve vítězoslavném skřeku.
Ona nic neslyšela.
Jen zvuk dopadajících kapek na klidnou vodní hladinu.
Nemohla odtrhnout svůj zrak od pohybujících se stínů. Až mě dopadnou, věděla přes stín svých pochyb, roztrhají mě. Rozsápou svaly, ohryžou kosti. Ale nemohla se pohnout. Nebyl tam žádný úkryt, který by mohla najít. Žádný způsob, jak se bránit. Krev jí proudila v žilách, hučela.
Zatímco vše pozorovala, stádo se přiblížilo o dalších sto yardů blíž.
Youko se probudila s trhnutím. Vymrkala z očí palčivý pot, zhluboka se nadechla.
"Sen . . . " řekla nahlas.
Svým hlasem se ujistila, že je vzhůru. Nebyla klidná, dokud si nebyla jista realitou. "Byl to sen," řekla znovu. Sen. Sen který ji sužoval už týdny.
Youko se rozhlédla po pokoji. Těžké závěsy dovnitř nepropouštěly žádné světlo. Hodiny na stojanu ukazovaly, že je téměř čas vstávat. Měla by, jen její tělo bylo těžké jako z olova a její ruce a nohy, jakoby ulepené od dehtu, se odmítaly zvednout.
Sny začaly před měsícem. Na začátku neviděla nic než temnotu, neslyšela nic víc než padající vodu. Stála v dokonalé tmě, obrovská panika v ní rostla, touha zoufale běžet pryč, běžet kamkoli, ale ona stála jako přimražená.
Před pěti dny se probudila s vnitřním křikem, poté, co byla pronásledována rudou září a pohybujícími se stíny, tvořící černou skvrnu, která se neúprosně blížila. Poslední tři noci už rozuměla přirozenosti strachu, jež cítila k oněm tvorům, vybíhajících z inferna.
Dva dny. Dva dny trvalo těm tvorům, aby se oddělili od stínů. Zvedla svoji starou látkovou panenku a objala ji.
Byli tak blízko.
Za měsíc překročily vzdálenost od horizontu až sem. Zítra, nebo možná pozítří, by mohli být u jejího hrdla.
Co by pak dělala?
Youko zavrtěla hlavou.
Je to jen sen.
I kdyby se jí sny znovu vracely, znovu a znovu, každý měsíc, není to nic jiného než jen pouhý sen. Ale i když si to opakovala, její strach v srdci ji stále neopouštěl. Její tep běžel o závod, tlukot srdce slyšela v uších, její dech ji pálil v hrdle.
Zvedla se z postele. Oblékla si seifuku, sešla schody. Ať už se sen stával jakkoli vyčerpávající, zvládala běžné věci. Opláchla si obličej a šla do kuchyně.
"Dobré ráno," řekla.
Její matka byla u umyvadla, připravovala snídani. "Ty už jsi vzhůru?" Ohlédla se přes rameno. Na jejím obličeji se objevil náznak znepokojení. "Už zase světlají/červenají," řekla.
Na chvíli Youko nevěděla, co tím myslí. Pak rychle shrábla vlasy z čela. Obvykle si je spletla než přišla do kuchyně. Minulou noc si je rozčesala kartáčem a nechala je rozpuštěné.
"Proč je neobarvit, jen abychom viděli, jak to bude vypadat?"
Youko zavrtěla hlavou, vlasy ji šimraly na tvářích. Už od začátku byly její vlasy příliž švětlé na japonské. Vystavením světlu a vodě se z nich ještě více ztrácela barva. Její vlasy teď dosahovaly půle jejích zad. Konce byly tak světlé, že vypadaly až růžově.
"Možná by sis je mohla nechat trochu zastřihnout, ne?" naléhala matka.
Youko neodpověděla. Sklonila hlavu, rychle splétala vlasy do tří copů. Tím se jejich odstín poněkud ztmavil.
"Zajímalo by mě, z jaké strany rodiny jsi to zdědila," přemítala matka a povzdychla si. "Víš, tvůj třídní učitel mi položil stejnou otázku. Dokonce se ptal, zda nejsi adoptovaná. Představ si to! Taky si myslel, že je dobrý nápad nechat si je obarvit."
Youko řekla: "Barvení vlasů je proti školnímu řádu."
Matka začala připravovat kávu. "Tak si je dej ostříhat. Aspoň nebudeš tolik vynikat mezi ostatními." a dodala rezolutním tónem, "Dívčina reputace je nejdůležitější. Neměla by na sebe upoutávat pozornost nebo někomu dávat důvod pochybovat o její pověsti. To určitě není nic, co by jsi chtěla, toť vše."
Youko zkoumala kuchyňský stůl.
"Víš, že se lidé dívají na tvoje vlasy a zvedají obočí. Stav se v kadeřnictví na cestě domů ze školy a dej se ostříhat. Dám ti peníze."
Youko si nesouhlasně povzdechla.
"Slyšela jsi, co jsem řekla?"
"Jo."
Youko zírala na uhlově šedý, rozjasňující se den, skrz okno. Bylo to uprostřed února. Zimní obloha byla studená, široká a krutá.
další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat