Vystoupali po schodech v zadní části hostince do čtvrtého patra. Tyto budovy jsou všechny dřevěné a ve velkých městech mivají tři podlaží. Tento hostinec měl zjevně čtvrté. Strop byl dostatečně nízko na to, aby Youko zvedla ruku a dotkla se ho. Velká žena jako Takki by se musela hrbit.
Byl jí ukázán malý pokoj, ne více než šest na šest stop, s dřevěnou podlahou. Na několika vysokých policích na zadní stěně byly nějaké zašlé futony. Nebyla tam postel. Spí se na futonu na zemi.
Blízko zadní zdi se musíš sehnout kvůli policím, někdy i kleknout. Postavit se dá jen v druhé polovině pokoje. Zadní část místnosti je určena na spaní. Pokoje ,ve kterých Youko přebýala s Takki, měly vysoké stropy a postele, a dokonce i stolek. Obě je stál kolem pěti set senů na noc.
Protože toto není nejbezpečnější část města, v takovémto hostinci si pokoj zamykáš, ať už přicházíš, či odcházíš. Stařík jí předal klíč a odcházel. Youko ho zastavila a zeptala se, "Promiňte, ale kde je tady studna?"
Když promluvila, stařík s sebou trhnul jako pes, kterého zastavilo vodítko. Rozšířily se mu oči. Několik chvil na ni zíral.
"No . . . " řekla Youko. Myslela si, že jí asi špatně slyšel, a zak zopakovala otázku. Staříkovi oči se rozšířily ještě víc.
"Japonština . . . " řekl a vběhl k ní do pokoje. "Ty--ty jsi z Japonska?"
Když Youko neodpověděla, chytil jí za ruku. "Si kaikyaku? Kdy si se sem dostal? Odkud si? Mluv zase japonsky."
Youko jen stála a dívala se na něj.
"Prosím, mluv, stejně jako předtím. Neslyšel jsem japonštinu už věky."
"Já, no . . . . "
"Taky sem z Japonska. Notak, nech mě slyšet japonštinu."
Z očí posazených hluboko v jeho vrásčitém oblišeji, se hrnuly slzy, třpytivé a čisté. Youko cítila, jak jí to také vnitřně trhá. Jaká to náhoda, že se v téhle divné zemi, v zákoutí tak velkého města, potkají oni dva.
Řekla, "Ty jsi tedy kaikyaku?"
Stařík přikývl. Stále znovu a znovu, netrpělivě pohupoval hlavou, jako by nebyl schopen slova. Chytil Youko za ruku drsnými prsty. Z pevnosti jeho stisku poznala jakou osamělost snášel. Stiskla mu ruku naoplátku.
"Čaj?" zeptal se roztřeseným hlasem. "Chceš čaj?"
Youko sklonila hlavu.
"Piješ čaj, ne? Není ho moc, ale dostal jsem nějaký zelený čaj. Počkej tu, já ho přinesu, ano?"
"Děkuji."
Stařík se za chvíli vrátil s dvěma šálky. Youko mu zdvořile poděkovala. Náhlá vůně zeleného čaje jí přinesla vzpomínky na domov. Jak Youko povalovala čaj na jazyku, sedící stařík ji zblízka sledoval z podlahy.
"Sem tak rád, že sem tě potkal. Řekl sem, že mi neni dobře a vynechal směnu. Řekni, chlapče . . . ne, dívko, žejo? Jak se menuješ?"
"Youko Nakajima."
Ach, starcovy oči odpověděly. "Menuju se Seizou Macujama. Slečno, moje japonština ti musí znít divně, ne?"
Youko chtěla přikývnout, ale zavrtěla hlavou. Měl přízvuk, ale rozuměla mu docela dobře.
"Tak tedy." Stařík opravdu vypadal, že bude brečet štěstím. Jistě, vypadal jako by se smál i brečel naráz. Zeptal se, "Kde ses narodila?"
"Kde jsem se narodila? V Tokiu."
Seizou uchopil šálek. "Tokio? Težko věřím, ze ještě stále stojí."
"Jak to?"
Jako by nevěnoval její otázce nevěnoval žádnou pozornost, osušil si tváře rukávem tuniky. "Já se narodil v Kouči, v Šikoku. Žil sem v Kure, když sem se sem dostal."
"Kure?"
"Kure v Hirošimě. Znáš Kure?"
Youko přikývla, a snažila se připomenout si hodiny zeměpisu. "Myslím, že jsem o něm už někdy slyšela."
Stařík se hořce zasmál. "Byla tam námořní základna a sklad munice. Pracoval sem v přístavu."
"Takže jsi se přestěhoval z Kouči do Hirošimy?"
"V Kure tehdy přebývala má manželka u svých rodičů. Dům shořel při bombardování, stalo se to třetího ledna. Takže mi doporučila přestěhovat se k jejímu strýci. Řekl, že mě nebude živit, pokud nebudu pracovat, tak sem si sehnal práci. To bylo, když nás napadli a loď, na kterou sem se měl nalodit, se málem potopila. Ve veškerém tom zmatku jsem spadl přes palubu."
Youko si uvědomila, že mluví o 2. Světové válce.
"A když sem přišel k sobě, byl jsem v Moři prázdnoty Kyokai. Plaval sem na hladině, když mě zachránili."
Výslovnost slova Kyokai toho starého muže byla jiná, než na kterou byla zvyklá - znělo to spíš jako Kokai.
"Takže . . . tak se to stalo."
"Tehdy to opravdu bylo ošklivé bombardování, i potom, co byly sklady munice zničeny. V námořnické základně byly lodě, ale nemohli nijak pomoct. Moře Setonaikai a Suou byla plná min, lodě nemohly proplout.
"Ach," řekla Youko.
"Tokio bomradovali v březnu, všechno se proměnilo v prach. To samé v Osace v červnu, velké nálety spálily město. Luzon a Okinawa se vzdaly. Popravdě, nečekal sem, že vyhrajeme. Prohráli sme, žejo?"
"No . . . ano."
Stařík vzhlubola vzdychl. "Pravda. Už douho mám ten pocit, že to tak skončilo."
Youko mu nerozuměla. Její rodiče se narodili až po válce. Nikdo z jejích starších přibuzných o těch časech ani nemluvil. Zdálo se jí, jako by to byla dávná historie, věci, o kterých se dozvíš jen z knih, televize nebo filmu.
Nicmíně, tento svět ji byl vzdálenější, než to, o čem mluvil . Přestože si nedokázala moc dobře představit to, o čem mluvil, těšilo ji, že mohla znovu slyšet o těch známých místech a událostech.
"Takže tokio pořád stojí. No, očekávám, že je Japonsto teď americkou kolonií."
"Vůbec ne!" Vykřikla Youko.
Muž odmověděl rožšířením očí. "Opravdu . . . opravdu Ale, slečno, co pak vaše oči?"
Byla chvíli zmatená, než si uvědomila, že tím myslí její oči. Barvu očí, která se změnila jejím příchodu sem, a teď byla smaragdová. Zaváhala a pak řekla, "To s tím nemá nic společného."
Stařík se sklonil a zavrtěl hlavou. "Ne, ne. Zapoměň, že sem cokoli řikal. Já jen, byl sem si jistý, že se Japonsko stalo americkou kolonií. Není tomu tak, nevšímej si mě, nevšímej."
Zde se pod cizími a vzdálenými nebesy rozčiloval stařec nad svou domovinou, jejíž osud nemohl zjistit sám. Co by se s jejich zemí mohlo stát nemohl vědět ani on, ani Youko. Tokem času se tyto city velmi prohloubily. Muselo být těžké dostat se do víru tohoto světa. Ale v neposlední řadě, tento stařec živil svoje city pro svoji domovinu celé půl stolení.
Řekl, "A jak se má Jeho Veličenstvo?"
"Myslíš císaře Shouwu*? Jestli mislíš jeho, nu, válku přežil, ale . . . . "
Je mrtvý, chtěla říct. Ale opravila se a použila zdvořilejší frázi. "Naneštěstí již skonal."
Stařec rychle vzpřímil hlavu, a poté se hluboce sklonil a rukávy znovu přitiskl k očím. Po chvilce zaváhání ho Youko poplácala po svěšených ramenou. Neprotestoval a tak mu dál hladila kostnatá záda, dokud pláč neustal.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat