Opičák jí vyčítal, "Říkal jsem ti to."
Byla hluboká noc. Opičí hlava se vznášela nad kamenným ukazatelem vedle cesty. Když opustila Kasai a chvíli se toulala, zamířila do hor.
Zase byla sama. Nakonec skončila s Takkiným vakem. Měla v něm náhradní oblečení a peníze. Bylo tam tolik peněz, že by si chvíli vystačila, kdyby se stravovala a přespávala v levných hostincích. Krádež jí ani trochu netrápila.
"Varoval jsem tě, hlupačko."
Jóko ho ignorovala. Zářící hlava se k ní připojila, klouzala podél cesty vedle ní, Jóko šla po cestě mlčky. Jóko nevnímala opici ani její pišťivý smích. Věděla, že byla hloupá, že se nechala tak podvést. Nemusela to slyšet i od něj.
Mimo to, závažnější věci jí vrtaly hlavou, jako třeba zlatovlasý muž, kterého viděla v Kasai a jóma uprostřed města.
Jómové nemají chodit tam, kde žijí lidé.
Podle toho co říkala Takki, bylo to vzácné.
Jóma se nikdy neobjevuje ve dne.
Tygr v Kasai, psům podobná stvoření, jež napadla povoz, kochou, který se objevil ve škole, objevovali se během dne nebo navečer. Ale on byl vyjímka.
Bylo to proto, že tam byl Keiki?"
Opičí smích ji zpřetrhal myšlenky. "Holčičko, to je proto, že se jsi tak snadný cíl!"
Bylo nemožné to ignorovat. "To není!"
"Ó, ale ano, je. Pořádně se nad tím zamysli, holčičko. I ty sis musela všimnout, nebo snad ne?"
Jóko se kousla do rtu. Chtěla věřit Keikimu. Kdyby mu nemohla věřit, neměla by se o co opřít. Ačkoli pochyby stále sílily.
"Ošálil tě, holčičko, podrazil, využil, ó ano."
"Ne, to neudělal."
"Prostě nedokážu pochopit tu tvou tvrdohlavost." Smál se opičák, "Není-li to ovšem tvůj způsob odmítnutí vidět to, v jakém jsi maléru."
"Keiki mě chránil před kochou. Keiki je přítel."
"Opravdu? Opravdu je? A jak přesně ti pomohl od chvíle, co jsi sem přišla? Bylo to jen jednou, ne?"
Jóko tvrdě a dlouho zírala na opici. Jak mohla vědět, co se stalo ještě předtím, než se dostala do tohoto světa? Tón jeho hlasu ji děsil.
"Co myslíš tím, že jen jednou?"
"Myslím, tenkrát. Myslím, když na tebe zaůtočil kochou."
"Jak bys mohl vědět, co se stalo?"
Zaskučel, "Ó, vím o tobě všechno, holčičko. Vím, jak jsi mu nevěřila. Jak jsi se mu snažila utéct. Nechceš uvěřit, jak moc tě využil."
Jóko odvrátila pohled a zírala na temnou cestu. "To není . . . to není pravda."
"Tak proč ti nepřišel pomóct?"
"Něco se muselo stát."
"Co se mohlo stát? Neříkal ti, že tě ochrání, holčičko? Pojďme si to ujasnit. Byla to past, správně? Už to chápeš?"
"Nejsem si jistá, zda jsem ho opradu viděla v těh dvou případech, jen vím, že ve škole to byl on. Později to nemusel to být on!"
"Kolik blonďáků jsi tu viděla?"
Tohle nechci poslouchat.
"A tvůj Džójú byl taky přesvědčený, že ho vidí?"
Jak může vědět o Jouyu? Jak o tom přemýšlela a hleděla do dálky, opičí uštěpačné oči se náhle setkaly s jejími.
"Vím všechno. Jak jsem ti říkal."
Taiho. Ten hlas jí najednou živě vyvstal na mysl. Zavrtěla hlavou. Nikdy nezapomene na to překvapení v jediném slově.
"Ne. To není pravda. Keiki není můj nepřítel."
"Jsi si jistá? Opravdu jistá? Ano, bylo by to hezké."
"Sklapni!"
Opičák otočil oči v sloup a smál se. Zašeptal, "Chceš vědět, co si myslím?"
"Nechci to slyšet."
"Byl to Keiki, kdo na tebe poslal ty jómy."
Jóko se nemohla pohnout. Opičák na ni upíral pohled prázdných, do široka otevřených lstivých očí.
Řekla, "Nemožné."
Opice nepřestávala řičet tím veselým a zvonivým smíchem, který stále a stále propukal, jako blouznění šílence.
"To není možné!"
"Jsi si tím jistá?"
"Nemá důvod něco takového dělat!"
"Nemá důvod?" zeptal se s křivým usměvem.
"Proč by Keiki něco takového dělal? Byl to Keiki, kdo mě zachránil od kochou, ne snad? Dal mi tenhle meč a dal mi Džójú. Jen díky němu jsem stále naživu."
Opice se škodolibě zahihňala.
"Kdyby mě chtěl zabít, udělal by to tehdy a tam."
"Nechal je, ať na tebe zaútočí. Aby tě mohl zachránit a předstírat, že je tvůj kámoš. Nepřemýšlela jsi o tom?"
Jóko se kousla do rtu. "Ano, ale teď, když mám Džójú, to nebude tak jednoduché. Jestli mě bude chtít zabít teď, bude ze mě muset nejdřív odstranit Džójú."
"Možná jeho cíl není zabít tě."
"Tak co potom?"
"Hmm, kdo ví. Každopádně, jednou bys to měla zjistit. Po tomhle po tobě už opravdu půjdou."
Zamračila se na smějící se, pohupující hlavu a zrychlila. "Nemůžeš domů." Opičákův hlas ji stále pronásledoval. "To je jisté, holčičko. Umřeš tu, drahá."
"To teda ne."
"Ale vždycky si můžeš najít způsob, není liž pravda? Jestli to tolik bolí, mohlo by být v mžiku po všem."
"Sklapni!" vykřikla Jóko.
Temnota pohltila její slovo.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat