Youko se opřela o silný kmen.
Napůl cesty dolů z hor, sešla z cesty. Tady jí nohy vypověděly službu.
Rukávem si otřela pot z čela. Seifuku uniforma ztěžkla krví. Ušklíbla se, opatrně ji svlékla a použila na očištění meče. Přidržela si čepel před očima.
Vzpomněla si na text, který četli v hodině dějepisu - dlouhým mečem můžeš zabíjet lidi pouze do té doby, dokud krev a rez neztupí jeho ostří. Byla si jistá, že ho musela pěkně ničit během bojů, a tak opatrně leštila kov, dokud na oceli nebyl žádný stín.
"Divné . . . . "
Divné, že jen ona ho mohla vytáhnout. Když ho poprvé držela v rukou, zdál se jí v ruchách těžký. Ale teď, bez pochvy, se jí zdál lehký jako pírko.
Když obnovila záři čepele, ostré jako břitva, zabalila ji do svého kabátku. Setřídila si myšlenky.
Nechala tam pochvu. Možná by se pro ni měla vrátit.
Nikdy neodděluj meč od pochvy. Tak jí bylo řečeno, má snad nějakou zvláštní hodnotu? Nebo jen proto, že k ní byl přichycen drahokam?
Tričko pod vestou uniformy bylo nasáté potem. Ochladilo se, ale nebyla s to vzít si na sebe znovu tu krvavou věc. Když teď měla čas sednout si a přemýšlet, opravdu jí bolelo tělo. Ruce a nohy měla pokryté zraněními.
Na rukávech trička měla stopy zubů. Prosáklá krev dělala na bílém tričku rudé skvrny.
Sukni měla roztrženou, na nohou několik tržných ran. Z většiny ještě tekla krev, ale ve srovnání s tím, co ty tesáky mohli udělat -- ty, které mohli oddělit lidskou hlavu, tak jako předtím -- tohle byly jen lehké šrámy a modřiny.
Další zvláštnost. Nebylo možné, aby z toho vyklouzla jen s tímhle. Když o tom teď přemýšlela, když byli v kanceláři zástupce ředitele a okna se rozlítla, všichni kolem ní byli zranění, ale jí se nic nestalo. A potom, když spadla z Hyoukiho zad na pláž, vyvázla prakticky jen s boulemi a modřinami.
Všechno bylo tak divné, a když uvážila i změnu vzhledu, nebylo to o moc více divné, než všechno ostatní, co se jí doposud stalo.
Ale i tak, povzdychla si. Ještě několikrát se zhluboka nadechla. Všimla si, že levou ruku stále svírala v pěst. Rozevřela ztuhlé prsty. Odkryla modrozelený drahokam. Když pěst znovu sevřela, bylo ihned jasné, že drahokam tišil bolest.
Silně svírala drahokam a na chvíli usnula. Když se probudila, všechny rány byly zaschlé a zavřené.
"To je tak divný . . . . "
Hlodavá bolest, jež jí dříve vháněla do očí slzy, byla pryč. Cítila jen lehkou únavu. Určitě ten drahokam neztratí, jedinou věc v jejím životě, které byla opravdu vděčná. Musí to být důvod, proč jí říkali, aby neztratila pochvu.
Sundala si šátek z krku, součást seifuku uniformy, a mečem ho nařezala na tenký proužek látky. Zakroutila růžek, provlékla skrz očko na drahokamu a zavěsila na krk.
"Jouyuu," řekla, upínaje svou pozornost dovnitř. Žádná odpověď.
"Mám otázku. Řekni něco."
Neodpověděl.
"Co mám vědět? Myslím tím, kam mám jít?"
Opět žádný hlas neodpověděl. Věděla, že tam je. Soustředila myšlenky, upřela k nemu pozornost, ale necítila jeho přítomnost. Slyšela něco jako slabé šustění listí, ale cítila jen ticho.
"Hej, doprava nebo doleva by mi stačilo!"
Youko pokračovala v monologu. "Podívej, nevím jedinou věc o tomhle místě, jo? Jen žádám o malou radu, to je všechno. Jestli půjdu někam, kde je moc lidí, asi zase mě zase zatknou, správně? A když mě zatknou, sem mrtvá. Takže budu utíkat a dám si pozor, abych nikoho nepotkala, a co pak? Mám hledat nějaký kouzelný dveře, který povedou zpátky domů? Asi ne, co?"
Když pomine, co musí dělat, aby zůstala naživu, neměla tušení, co si počít dál. Nepomůže si, když tu bude jen sedět, ne že by měla místo, kam jít.
Na les padl soumrak. Neměla žádný zdroj světla, nic, co by mohla nazvat postelí. Nic k jídlu, nic k pití. Bylo příliš nebezpečné přiblížit se k městu nebo vesnici a toulat se divočinou nebylo taky úplně nejbezpečnější.
"Chci jen vědět, co dělat dál! Aspoň bys mi mohl dát radu nebo dvě."
Jak očekávala, žádná odpověď.
"Co se to k sakru děje? Co se stalo Keikimu a ostatním? Byl to on, že? Proč si zmizel? Proč mi nepomohl? Proč?"
Odpovědělo jí jen šustění listů.
"Prosím tě. Opravdu nemůžeš nic říct?"
Ronila slzy. "Chci domů . . . . "
Nemohla řít, že by milovala život, který vedla. Ale teď, od něj oddělená, jí tolik chyběl, až to bolelo. Udělala by cokoli, aby byla zase zpátky doma. Kdyby mohla domů, nikdy by už neodešla.
"Chci jít domů."
Když brečela jak dítě, napadla jí myšlenka. Utekla. Utěkla, když jí vezli ke guvernérovi, utekla těm psům, co jí chtěli sežrat. Prošla si tím vším a přežila. Přitiskla si kolena k hrudi.
Ale opravdu se něco zlepšilo?
Jestli to tak bolí . . . .
Zatřásla hlavou, zapudila myšlenky, které jí vyvstaly na mysl. Bylo příliž děsivé myslet na něco takového, na myšlenky mnohem přesvědčivější než slova. Objala kolena ještě silněji.
To se stalo, když z čista jasna uslyšela hlas. Podivný, pisklavý, pronikavý hlas, smějící se jako starý muž, smějící se jejím myšlenkám, kterým se tak tvrdě bránila.
"Jestli to tak bolí, mohlo by být v mžiku po všem."
Youko se rozhlédla po okolí. Pravou rukou chytila rukojeť meče. Les potemněl. Jen tolik světla, aby se dala odhadnout výšku podrostu a stromů.
Z mlh noci se vynořila mdlá záře, možná dva metry od místa, kde seděla Youko, slabé, modré fosforeskování problikávalo skrz podrost.
Jouko zíraje na světlo, vydechla, zadržela dech. Byl to opičák, jeho srst zářila jako bioluminescence. Objevila se jen jeho hlava, odhrnujíc vysoký plevel na stranu. Podíval se na ni, smál se a odhaluje zuby, řičel skřípavým smíchem, který ji trhal uši.
"Kdyby tě snědli, bylo by po všem dřív, než by ses nadála!"
Youko vytáhla meč z kabátku. "Co . . . si zač?"
Opičák se zase zasmál svým ječivým smíchem. "Jsem, kdo jsem. Kdopak jsme, hloupá holčička, která utíká? Kdyby tě zhltli, tak jako tamty, no, pak by jsi neměla žádné nepříjemné myšlenky."
Youko zvedla meč. "Kdo si?"
"Ale já ti to řekl, ne? Jsem, kdo jsem. Tvůj spojenec. Myslel jsem si, že bych si s tebou mohl "pro změnu" prohodit pár milých slov."
"Milých slov . . . ?"
Nevěrila mu ani slovo. Jouyuu neprojevoval zádné napětí nebo zájem, takže si nemyslela, že by to byl nepřítel. Ale jeho divný vzhled jí napovídal, že by to nemusela být normální živá bytost.
"Nemůžeš domů, holčičko."
Youko na něj tvrdě pohlédla. "Buď zticha," opáčila Youko.
"Ó né, nemůžeš jít domů. Naprosto, určitě ne. Protože naprosto určitě není možné, abys to dokázala, že? Můžu ti prozradit něco hezkého?"
"Nechci to slyšet."
"Ach, stejně ti to řeknu. Ty, holčičko, jsi byla královsky podvedena." Opice zavřeštěla smíchy.
"Po-podvedená?" Bylo to, jako by jí polili ledovou vodou.
"Ty si ale hloupá holka, co? Už od začátku to byla léčka a ty to nevíš."
Dech se jí zastavil v hrdle. Léčka. Čí? Keikiho? Keikiho léčka? Ruka držící meč se začala třást, ale nedokázala najít slova, kterými by mohla vyvrátit to, co tvrdila opice.
"Přece jsi to celou dobu tušila, ne? Přivedl tě sem a není cesty zpět. Je to past, nevidíš?"
Opičí pronikavý smích ji bodal do uší.
"Ztichni!"
Naslepo máchla mečem. Konce trávy zatančily se slabým suchým zašustěním. Díky její nedbalosti, míjející špička meče nedosáhla na opičáka.
"Hej, hej, být hluchá k pravdě nic nezmění. Dál mávej tou věcí a ublížíš si."
"Sklapni!"
"A jaká je to pěkná prácička, jo jo. Proč ji nepoužiješ líp? Setněte jí hlavu! Udělěj si sám prácička!" Opičák obrátil hlavu nazad a pištěl histerickým smíchem.
"Ztichni!"
Učinila výpad vpřed, ale opice už tam nebyla, byla až za špičkou meče. Byl sice jen trochu dále od ní, ale viditelná byla jen hlava.
"Hej, hej, opravdu mě chceš zabít? Nakonec, kdybych tu nebyl, neměla by sis s kým popovídat."
Tvrdá pravda jí uhodila.
"Zachoval jsem se špatně? Copak jsem si neráčil slušně si s tebou pohovořiti?"
Youko držela svůj hněv na uzdě, oči křečovitě zavřené.
"Ó ano, chudinko, chudinko malá, být nedobrovolně přivlečena na takové místo."
"Co mám dělat . . . ?"
"Netuším, co bys mohla dělat."
"Nechci umřít." Prostá myšlenka na to byla stále příliž děsivá, aby jí zvažovala.
"Pak dělej, cokoliv se ti zlíbí. Ani já si nepřeju, abys umřela, holčičko."
"Kam mám jít?"
"Opravdu na tom záleží? Nezáleží, ne, pokud po tobě jdou lidi i youmové."
Youko zabořila obličej do dlaní. Tekly jí slzy.
"Jo, holčičko. Breč, dokud můžeš. Než se naděješ, žádný slzy ti nezbudou."
Opičák se zasmál svým vysokým veselým smíchem. Jeho smích se vzdálil. Youko zvedla hlavu. "Počkej!"
Nechtěla, aby jí opustil. Možná ho neznala, ale bylo lepší mít někoho, kohokoli, s kým si mohla povídat, než být ztracena a sama na takovém místě.
Když zvedla hlavu, aby se podívala, byl pryč. Slyšela jen ječivý smích mizející v dálce, znějící ozvěnou v neprostupné temnotě.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat