Youko položila meč, nyní bolestivě těžký v její ruce. Celou dobu, v hloubi duše, věděla, že ty, které nazývala kamarádkami, nejsou vůbec její kamarádky.
Na krátký čas se jejich životy spojily, zavřeny těsně u sebe v malé kleci. Příští rok mohly skončit v jiné třídě a zapomenout na sebe. Až by dokončil školu, už by se asi stejně nepotkaly.
I přes to se objevily slzy.
Věděla, že tyhle vztahy jsou nejlepší dočasné. Přesto, a možná právě proto, doufala, že objeví nějakou vyšší pravdu skrytou uvnitř. Přála si, aby mohla vletět zpátky do té třídy a hájit se před nimi (plead her case before them). Zajímalo ji, jak by odpověděly.
Žily daleko odsud v klidné zemi, mladé dívky, které bezpochyby věřily, že zažily hodně trápení a bídy ve svých životech. Dříve si to také myslela.
Ta myšlenka Youko rozesmála tak, že skončila válející se po zemi, chycená za břicho. Schoulená, v poloze nenarozeného dítěte, jí tvrdě uhodilo (napadlo), že byla sama, úplně sama, naprosto odříznutá od okolního světa.
Když se nepohodla s rodiči, když se pohádala s kamarádkami, nebo se na chvíli prostě cítila sklíčená a řekla si, jak není opuštěná, nebylo to jen něco víc než požitek/záliba? Měla domov, kam se mohla vrátit, lidi, kteří se proti ní ihned nespikli, kteří ji mohli utěšit. A kdyby to zmizelo, mohla si brzo udělat jiné přátele, třebaže jen do dobrého počasí.
V tu chvíli se ozval hlas, který nemohla vystát, i když jej slyšela už tolikrát. Schoulená na zemi se ušklíbla.
"Nemůžeš se vrátit, stále ti to říkám."
"Nechci to slyšet."
"Nu, pokud o tom chceš stále přemýšlet, co kdybychom zvážili tvou hypotézu? I kdyby ses mohla vrátit, nikdo by na tebe nečekal. Prostě jim za to nestojíš."
Nějakým způsobem bylo opičákovo objevení spojeno s vizemi, které viděla v meči. Modrý opičák se vždy objevil ihned po vizi. Nikdy jí fyzicky neublížil. Jen jí nikdy neřekl to, co chtěla slyšet, tím svým skřípavým hlasem. Ba co víc, ani Jouyuu na něj v nejmenším nereagoval.
"Moje máma!"
Na mysl jí vyvstal další obraz, obraz její matky hladící panenku. I když nemohla své přátele nazvat pravými přáteli, mohla se spolehnout, že jí matka podrží. Náhlý příliv stesku jí bolel na prsou.
"Plakala pro mě. To proto vím, že se vrátím domů."
Opičák se smál ještě víc. "Ale jistě. Nakonec je to tvá matka. Je vždycky tak smutné, když rodič přijde o své dítě.
"Co tím myslíš?"
Youko zvedla hlavu nad podrost. Opičí hlava, zalitá modrým světlem, byla dost blízko na to, aby se jí dotkla nataženou rukou.
"Ó, není smutná, protože jsi zmizela, holčičko. Je smutná, protože je její dítě pryč. Velikost jejího stesku není o nic větší, než tato. Copak to nechápeš?"
Bylo to jako rána do žaludku. Nevěděla, jak odpovědět.
"Kdyby, například, řečené dítě, byla černá ovce rodiny – nikoli ty – reagovala by stejně. Tak se takzvané matky prostě chovají."
"Dost."
"Och, neupírej na mě ty zlobné pohledy. Neříkám ti nic než Boží nejčistší pravdu." Opice zavyla smíchy, smíchem, který zazněl v jasných uši propichujících skrecích/ propichujícím pištění. "Je to stejné, jako s domácím mazlíčkem. Staráš se o ně, a on k tobě přilne, není liž pravda?"
"Sklapni!" Vyskočila na nohy a zamávala mečem.
"Ó, bojím se, bojím." Začal se smát. "Chybí ti rodiče, že? I takoví, jaké jsi měla."
"Neposlouchám tě."
"Já tomu rozumím, holčičko. Neexistuje domov, neexistuje domov. A ani ty přímo neumíráš touhou je znovu vidět. Chceš se jen vrátit do teplého domu a ke tvým kamarádům , abys měla, s kým si hrát."
"Co tím chceš říct?"
Opice se vesele zahihňala. "Nebojíš se, že by tě rodiče zradili, mám pravdu? Lae jsi si jistá? Nejsi opravdu nic víc než jejich mazlíček?"
"A jádro věci?"
"Že se ty, mazlíček, nelišíš od psa nebo kočky. Všechno jde hladce, dokud jsi mírná a přítulná. Ale kousni do páníčkovy ruky nebo odkousej nábytek, co potom? Neuhodí tě, protože si chrání pověst. A přesto, kdyby společnost vypadala jinak, nespočet rodičů by nejdši zardousil ty malě ničemy."
"To je směšné."
"Je? Možná ano." Žertovně se na ní podíval, jiskry v očích. "Tolik si o sobě myslí, když jsou nadšeni svými dětmi/ (Tolik si o sobě myslí, (všichni) nadšení svými dětmi. ?? - Parents do think so well of themselves for doting on their children. - Takova hra se slovy... to v zavorce je asi spravne vyznamov, ale v cestine malinko divne.) Ne, pro boha, špatně jsem to pochopil. To ukazuje, jak dobře hrajou svoji roli milujících rodičů, to na sobě milují ze všeho nejvíc."
Opičákovo horlivé pištění jí trhalo uši.
"Ty . . . . "
"I tebe se to týká, ne?"
Youko se zastavila s rukou na rukojeti.
"Byla zábava hrát si na hodné dítě, ne? Protože jsi mohla brát vše, co řekli, za správné, pravda? Přesto jsi měla stále pocit, že by tě mohli potrestat, kdybys neuposlechla, to z tebe ale nedělá nic lepšího než psa, který poslouchá svého pána, ne?"
Youko se kousla do rtu. Nikdy se nebála, že by jí fyzicky potrestali. Ale být seřvaná, nebo se vracet domů do té těžké skličující atmostféry, nebo mít zakázáno koupit něco, co chtěla, nebo nějaké jiné tresty—to byly věci, které jí vždy tížily, a aniž by si to uvědomovala, stále se přizpůsobovala náladám svých rodičů.
"Není pravda, že jsi byla hodná. Vůbec jsi nebyla hodná. Bála jsi se zavržení svými rodiči, a tak jsi se chovala, jak se ti hodilo - aby kolem sebe viděli to hodné dítě."
"A tví hodní rodiče—no, to je taky lež. Nebyli to vůbec hodní rodiče, stalé se ohlíželi, báli se, co by si lidé mohli povídat za jejich zády. Myslíš si snad, že lháři ze stejného stáda, nezradí jeden druhého? Ach, zradíš svoje rodiče. A tví rodiče zradí určitě zase tebe. To je koloběh všeho. Říkáme si lži a podvedený podvádí podvodníka."
"Ty čubčí synu."
Opičák vesele zaskřehotal. "Ó, jaký ostrý jazýček ti narostl. Ano, ano, jsem čubčí syn, ale pravdomluvný čubčí syn. Nikdy nelžu. Ja sám tě nikdy nepodvedu. Je velmi něšťastné, že to musím být já, který tě učí tuhle lekci."
"Zklapni, k čertu!"
"Ne, ne, nemůžeš domů. Bylo by lepší, kdybys byla mrtvá. Ale jestli nemáš odvahu zemřít, najdi si lepší živobytí/způsob, jak přežít."
Opice si změřila pozvedlý meč. "Jestě jednu pravdu ti povím. Nemáš žádné spojence. Jen nepřátele. I Keiki je nepřítel. Máš prázdný žaludek? Chceš lepší život? Nepomůže ti. Proč místo toho nepoužiješ tu věc a nezprovodíš ze světa pár lidí?"
"Buď zticha!"
"Tady a tam, všude, kam se podíváš, se to hemží malými hrabivci. Obstarej si trochu peněz. To je cesta k lepšímu životu."
Youko sekla mečem ve směru uši trchajících skřeků, ale nic tam nebylo. Jen hlasitý smích, který se ztrácel do noci.
She tore at the ground, her hands bent into crooked tongs. (???????? O_o, no evidentne se nejak pkene svijela na zemi placem, ale jak :D )Cítila, jak jí slzy protékají mezi prsty.
<<< předchozí || další >>>
Žádné komentáře:
Okomentovat